V pátek, 2. února letošního roku, se konala velkolepá událost v Severočeském divadle v Ústí nad Labem. Jednalo se o klavírní koncerty s názvem "Večer tří klavírů." Na programu byly koncerty dva: Koncert pro tři klavíry C dur, BWV 1064 od J. S. Bacha a po přestávce Koncert pro tři klavíry F dur, K.242 od W. A. Mozarta za doprovodu orchestru Severočeského divadla s dirigentem Milošem Formáčkem, který je zároveň ředitelem divadla a celý program uváděl. Na závěr zazněl Bugattistep pro tři klavíry a orchestr od J. Ježka.
Proč velkolepá akce? Především proto, že se hrálo na tři špičkové nástroje firmy Bechstein, které byly speciálně pro tento koncert dovezeny z Hradce Králové. Dva klavíry samo o sobě už je dost, ovšem tři klavíry v perfektním stavu renomované značky, to se opravdu nevidí. Michal (syn) říkal, že Bachův koncert hráli v tomtéž složení před rokem ve Zlíně, kde byl současně nahrával do Českého rozhlasu, ale klavíry byly jiné.
Když mě syn před dvěma týdny navštívil a vyprávěl, jak bude vypadat celý program, docela mě vyděsil. Pan Formáček pojal koncepci trochu zábavně a před samotnými koncerty se klavíristé měli uvést blokem melodií nejrůznějších žánrů. Dva virtuosové začnou hrát melodie, po chvíli dorazí třetí, jen v košili, kalhotách, obyčejné čepici a s velkou aktovkou, projde se po jevišti, bouchne do klavírů, pak usedne, přidá se a občas zapíská do rytmu na píšťalku.
"Kdo bude v té čepici?", zeptala jsem se.
"To nevím, protože to nechce nikdo dělat."
Od té doby jsem ho neviděla, až když mi přinesl den před koncertem vstupenky a řekl, že zkoušeli dva dny sedm hodin. Nic víc jsem se od něj nedozvěděla. Vstupenky jsme měli do první řady v přízemí, a tak jsem z těsné blízkosti sledovala, jak přišli současně Igor Ardašev s Karlem Košárkem a začali hrát. Za chvíli vylezl ze zákulisí Michal v čepici a s aktovkou, a já strnula. K mému údivu to bylo docela vtipné, pěkné a docela dobře to zvládl. Poté se ujal slova Miloš Formáček, představil klavíristy (Igor Ardašev, Karel Košárek a Michal Mašek), povídal o klavírech, poděkoval sponzorům, přivítal všechny návštěvníky, představitele Ústeckého kraje a města a také zástupce šlechtických rodů. Jednoho zástupce šlechty, o němž věděl, že hraje na klavír, pozval na pódium, aby zkusil něco zahrát. A tak pan primář a vystudovaný doktor práv začal hrát před vyprodaným publikem nějakou francouzskou písničku, no zkrátka jsem ho litovala. Zhruba po půl minutě se nad ním šéf divadla slitoval a propustil ho. Dodnes nevím, zda to bylo plánované, či ne.
A pak už začal úžasný koncert, po přestávce další a na konci zazněl zdmi divadla slavný Ježkův Bugattistep. Jelikož publikum neustále aplaudovalo, museli Budattistep opakovat podruhé jako přídavek.
Vždycky jsem si myslela, že se různé žánry nedají propojit, ale panu Formáčkovi se podařilo program vkusně poskládat a nakombinovat, aniž by představení působilo kýčovitě. Nejdříve navnadil publikum směsicí známých odlehčených melodií, pak představil klavír coby mistrovský koncertní nástroj a na závěr ho zařadil do efektní jazzové sekce. Časy se mění a já sama bych ještě před několika lety nevěřila, že můj syn bude pobíhat na jevišti bez saka a v čepici, a on sám, jak se mi přiznal, také ne.
