Neviditelný nemocný

Deprese jsou prý nejčastější příčinou invalidity! Kdyby se rakovina nebo nemoci srdce léčily tak nedostatečně jako deprese, nastalo by ve veřejnosti naprosté zděšení...

Smutné a poučné čtení. Asi je hodně nemocných, kteří potřebují odbornou pomoc a někdy je už pozdě. U nás chodí jedna bezdomovkyně, děti se jí zřekli, žije v rourách už asi 25 let, špinavá, někdy je agresivní a zle nadává, někdy šermuje všelijakými noži, má představu, že jí lidi závidí. Dělám jí kávu, dám polévku, ona vše přijme na chodníku, je to týden, nebyla jsem doma, když zvonila, měla záchvat, házela šutry po autech, převracela popelnice a mě rozbila okno. prý se s tím nedá nic dělat, když uteče ... to se bude dělat, až se něco stane. Ona už je zřejmě v takovém stavu, že by se ani nenenechala chytit, ji by zabilo, kdyby byla někde zavřená, je to tragický osud.

Dovolím si opravit tuto informaci: někteří nemocní si koupí antidepresiva v lékárně. To není možné, takové léky jsou jen na lékařský předpis. K otázce vyléčení schizofrenie bych uvedla, že podle sdělení psychiatra se jedna třetina nemocných vyléčí, jedna třetina zůstane na stejné úrovni a jedna třetina se zhorší. Článek je velmi dobrý a každá informace o této problematice je užitečná.

Je to velmi zajímavý článek. Děkuji za něj.

Se stářím přichází snadno deprese u lidí, kteří ztratí chuť k životu. Se schizofrenií si neví nikdo rady, postihuje lidi v produktivním věku, vzdělané lidi, mladé lidi...Znala jsem dva schizofreniky, oba ing., ukončili životy sebevraždou. Otřesný případ jsem poznala s 16ti letou studentkou, která měla těžkou schizofrenii, sebepoškozovala se, největší nepřítel pro ni byla matka. Když si pro ni přijela, dívka se mě držela a nechtěla s ní vůbec jít, musel pro ni přijet otec. Ke studiu se už nikdy nevrátila. Dost to se mnou zamávalo, přehodnotila jsem svůj vztah dětem s různými výkyvy v chování.

Blanko, souhlasím. To je zkušenost, která se nedá předat.

Sytý hladovému nevěří. Proto děkuji za odborný článek, pomocí kterého se mi nemocní lépe podaří pochopit.

Ještě k 15:06: Pozor, právě u schizofrenie to na sobě nepoznáte, neboť budete přesvědčeni, že to je normální a že to tak skutečně je. Když budete „tamty osoby“ slyšet, když je budete vidět, tak prostě jsou a podle toho se budete chovat i vy. To vaše okolí musí umět rozpoznat, že se něco děje. Pokud jde o léky, jsou dnes mnohem a mnohem účinnější a také mnohem méně škodlivé, než tomu bývalo ještě před pár lety. První, co se musí udělat, je uznat, že jsem nemocný (nebo moje okolí to musí uznat), a druhou věcí je začít se léčit, a nejlépe u psychiatra, protože samoléčba v případě středních a těžkých depresí asi nebude účinná. (Někdo mi říkal, že píšu moc dlouhé články. Ono to jde ale těžko jinak a jak vidím, vy to čtete a tím se moje úsilí naplnilo a děkuji vám.)

Reaguji na několik vašich komentářů: 11:23 a další. Paní Doušová, často je to navždy a je statečný čin vydržet vedle nemocného. Dnes se však většinu daří kompenzovat pomocí léků a sociální rehabilitace. 11:27 Ano, diagnostika duš. nemocí se zlepšila. Jejich výskyt se však ve většině diagn. skupin celosvětově skutečně zvyšuje a zčásti se to přičítá rostoucímu stresu, např. i rostoucím nejistotám v prudce se měnícím světě nebo informačnímu smogu. Schizofrenií snad nepřibývá, ale depresí a úzkostí ano. Odborné studie předpovídají, že se v dalších letech stanou duš. nemoci nejčastějším onemocněním, a teprve za nimi kardiovaskulární nebo onkologická. Ale nedělejme tu z toho poradnu… :-)

Setkala jsem se celkem se třemi případy schizofrenie. Ano, vždy byla spouštěčem nějaká nenadálá nemoc. Nemohu se však zbavit dojmu, že "vše je nějak jinak", že nejde o duševní chorobu. Ale to tu nechci rozebírat. Za odborný článek moc děkuji.