Závislost na dospělých dětech škodí

Já si tu dovolím sdílet svůj názor a pohled na věc, jakožto 25 letá žena. Bohužel vlivem pandemie koronaviru se stala situace, že jsem přišla o práci, tím pádem jsem nemohla platit nájem a musela se vrátit spolu se sestrou domů k rodičům. Musím říct, že mému otci je 62 let a matce 59. S matkou nemám sebemenší problém, protože je to soběstačná žena, která se dokáže zabavit různými činnostmi. O to horší je to ale s mým otcem. Bohužel má nešťastnou, toxickou povahu, která zapříčinila to, že se s ním všichni lidi z okolí přestali bavit. On se totiž neumí bavit o normálních věcech jako je vaření, co se za den stalo, o práci atd., ale má zapotřebí neustále dokola mluvit o problémech - Covid, očkování, rozvolňování apod. a takto je to 24/7/365. Aktuálně jako většina lidí pracuji z domova a tak potřebuji mít na práci klid, což s mým otcem absolutně nejde, protože nerespektuje soukromí a neustále za mnou chodí co 5 minut a říká mi, co nakoupí v obchodě a opět o vakcinaci a zase to samé dokola a vůbec mu nedochází, že potřebuji klid na práci. Díky němu jsem takto přišla již o mnoho prací, protože jsem na ně kvůli úkolování od otce neměla čas a neměla jsem na ně klid. Když totiž nemluví neustále dokola o tom samém, tak pro změnu chce pořád s něčím pomáhat (sama doma dělám hodně - rodičům vařím, uklízím, peru a mnoho dalšího), ale aby na mě "házel" ještě své povinnosti, které by si zvládl dělat sám, ale kvůli lenosti a zvyklosti, že to za něj udělá někdo jiný je nedělá. Nedávno dokonce sestře přiznal, že je na nás závislý, jak se s ním nikdo nechce neustále bavit o problémech a že si neumí představit, že by nás neměl. Jenže už nechápe, že sestra i já jsem dospělé (mně je 25 a sestře 29) a doma jsme pouze dočasně, než se zlepší finanční situace, abychom se mohly opět odstěhovat - a on se na nás nezdravě upnul. Neustále po nás vyžaduje, abychom s ním jezdily na chatu a pořád mluví o tom, že se společně přestěhujeme z města na venkov. Ale nechápe, že zkrátka není žádné my. Maximálně on a matka a i ta toho má již plné zuby, protože se ten permanentní tlak a dušení z jeho strany nedá vydržet. Otec je na nás zkrátka opravdu nezdravě fixovaný a za ten rok se to ještě více zhoršilo, že se snažím si najít aspoň chvilku pro sebe na odpočinutí. Upřímně uvažuji o tom, že až se odstěhuji, tak s ním na dlouhou dobu přeruším veškerý kontakt. Mohu tedy sama za sebe, jakožto dospělého člověka, který aktuálně (dočasně) žije s rodiči říct, že závislost na dospělých dětech opravdu škodí a všeho by mělo být se zdravou mírou. Otec zachází tak daleko, že se neustále vyptává kam jdeme, s kým jdeme, kdy se vrátíme. Pak má potřebu kritizovat volbu našich partnerů i naše přátelé, protože se mu náš výběr nelíbí a každý je pro něj pitomec. Když jsem v době pandemie chodila se svým přítelem, tak se otci nezamlouval a permanentně mi dělal scény, že mě vydědí a matka hystericky brečela, že za co si to zasloužili a že jsou rádi, že mají aspoň jednu normální dceru a totéž dělali i sestře. Díky nim jsme se ani nechtěli vracet domů a vznikly nám z toho psychické problémy, které přetrvávají dodnes. Takže závislost rodičů na dětech opravdu vliv na naší budoucnost má. Myslím, že každý rodič by měl mít i svůj osobní život, aby se tolik nefixoval na své potomky. Protože nás to pak opravdu velmi dusí a hledáme únikové cesty, aby nás rodiče neměli tolik pod dozorem a neustále se nevměšovali do našich životů a nerozhodovali co máme dělat. Jsou to naše sny a rozhodnutí, stejně tak, jako mají či měli naši rodiče v dobách svého mládí. A každý si těmito věcmi musí projít v životě sám. Sice chápeme, že se nás tím rodiče snaží ochránit, ale čeho je moc toho je příliš. A také by si rodiče neměli plnit své sny skrze své děti. Každý má jiný sen - stejně tak i dospělé děti.

Je potřeba si ale uvědomit, že s pánem, kterého potkám v padesáti, šedesáti, sedmdesáti, nemusím zvažovat trvalé spolubydlení, spolužití, společně hospodaření, atd. Čím je člověk starší, tím hůř se přizpůsobuje novým podmínkám. Tím víc potřebuje pohodlí, odpočinek, pohodu. A ty vlastní děti jspu mu bližší, než je protějšek, který nově potkal. S dětmi a vnuky je tudíž tak nějak sehranÿ. A je jedno, zda jde o muže či ženu. V tomhle věku ty potomky má většina z nás. Proto bychom měli k novému vztahu přistupovat jinak, než když nám bylo dvacet, třicet. My už nebudeme zakládat novou rodinu...My možná potkali někoho, kdo nám obohatí volný čas a zpříjemní život. A z toho je potřeba vycházet. Ten někdo nový by měl být rád, že je součástí našeho života a neměl by chtít víc, než může dostat. Mluví ze mě bohužel vlastní zkušenost. Potkáte pohledného, hodného i vzhledem k sobě bohatého člověka....jenomže tu je jedno velké ALE. Od začátku máte pocit, že je něco špatně. On se nacpe, říkám to ošklivě, nenalézám jiný adekvátní výraz, plně do vašeho života. Najednou je u vás doma denně, najednou vám mluví do vašich koníčků, najednou si nepamatuje, že jste včera říkali, že musíte zůstat v práci déle. Je dotčený, že jste zvyklí trávit dovolenou na svojí chalupě, vnucuje vám jiný televizní program, má připomínky k práci vašich dětí, rád by, pokud už jde s vámi za kulturou, bral s sebou svou dosud poměrně čilou matku, reorganizuje vám bydlení a když se chcete jakkoli domluvit na změnách, dělá hluchého, protože vás potřebuje mít tam, kde chce on. Najednou zjistíte, že vaše původní doma už není ta oáza klidu, ale bojiště, kde se oba snažíte urvat pro sebe kus z nepřátelskeho území. A ve finále dojdete k překvapujícímu faktu, že vám samotným bylo líp. Že radši oželite ty peníze, co vám každý měsíc vnucpval jako příspěvek za ten klid a pohodu, kterou vám nikdo nezaplatí, protože ta se koupit prostě nedá. Potkáte, aniž jste hledali....a dopadne to takhle....no život je někdy docela zajímavá legrace. A to i ve věku, kdy si myslite, že Vás překvapí už fakt máloco....

V tomto směru nemám žádnou osobní zkušenost, ovšem je mi jasné, že aby při seznamování byli seniorka i senior "bez závazků" je prakticky nemožné.

Nemyslím si, že závislé na dětech a vnoučatech jsou převážně jen ženy, můži bývají ještě často horší zejména když se jedná o dcery, měla jsem partnera po kterém dcera chtěla aby s ní každý týden jel na nákup a odvezl jí ho autem, bral jí s sebou na výlety neustále mu volala, spěchal domů aby mohl vyvenčit dceři psa protože slečna nemohla, další partner bydlel s třicetiletým synem vařil mu, uklízel a pral prádlo, byl jeho sluha, nikdy mu neřekl, že by se měl osamostatnit a jen se podívejte na seznamky kolik chlapů se tam fotí s vnoučaty daleko víc než žen

To je zajímavé, mám zcela opačnou zkušenost. Mám rodinu, děti, vnoučata, občas pohlídám. Jsem rozvedená, minulost jsem uzavřela. Myslela jsem, že na seznamce najdu pána - na trávení volného času, ale i bych ráda o někoho pečovala, vyměňovala si názory. Drtivá většina mužů (měla jsem cca 60 schůzek) žádala sex. Na první schůzce, že bez ujasnění tohoto tématu se vůbec nebudou bavit. Druhá skupina byli muži "zlomení, zkrachovalí - zadlužení, osamělí". Poznala jsem tam i svoji životní lásku - ale tenhle pán mi řekl, že na prvním místě je jeho jediný syn. Tento syn je psychopat, otce ovládá, tahá z něj peníze, izoluje ho od kamarádu a náš vztah mu zakázal. (Syn je zdravý, 37letý sebestředný psychopat - opravdu, radila jsem se i s odborníky - psychiatry, psychology, sociálními pracovníky z centra pro týrané seniory...). Moje zkušenost ze seznamování? Je to vysoce riziková činnost. Všichni muži zakrývají, lžou (ubírají si věk, zatloukají nemoci, předstírají, že jsou něco, co nejsou). Není možné se s nimi věcně domluvit - co se nám líbí, nelíbí, kde kdo ustoupí, apod. Vyžadují absolutní přizpůsobení (ta větší skupina). A ještě jeden postřeh. Mnoho mužů na seznamce je prostě nezralých. Nabízejí jízdu na motorce, lezení po horách, opovrhují ženou, pokud nejezdí lyžovat do Alp. Nezralí jsou i ti, kteří mají příšernou životosprávu, nedbají na sebe ani prostředí ve kterém žijí. Mimochodem, neznám jedinou ženu, která by dala přednost dětem před náručí milujícího muže. (myslím ženu seniorku, ne matku malých dětí)

Já už ze dvou takových vztahů 2x zdrhnul. To se prostě nedá, pořád jen poslouchat o úspěšných dětech, nejchytřejších vnoučatech. A úplně mne odrovnává vzpomínaní na předchozího partnera. Snažím se takový nebýt a snad se mi to daří, ale momentálně jsem sám, jen mám takovou fajn sportovní kámošku :-)

Také jsem na abiturienťáku vydala podobný zákaz. Bylo to poté, co jedna spolužačka přivezla tři alba svých dětí a vnoučat. Byla to hrůza! Další mlela a mlela o svých kvalitních dětech, až domlela...

Plně se ztotožňuji s tím, co napsala Soňa přede mnou.

Dobrý článek. Člověk pokud už má dospělé děti , které mají svoji rodinu a chce navázat nový vztah, by měl být pro své děti a vnoučata k pomoci jen tak, aby to negativně neovlivňovalo jeho osobní život. Anebo pak již nemůže navázat jiný vztah a žít už jen pro rodinu. Netýká se to jen partnerských vztahů, ale též vlastního soukromí, svých koníčků a zájmů. Není to sobeckost, je to žití vlastního života, bez závislosti na rodině svých dětí. Pomoci, ale s mírou !

Před pár lety jsme měli sraz se spolužáky a jeden z organizátorů oznámil, že kdo vytáhne fotky dětí a vnoučat a začne mluvit o nemocech, tak jde domů... A bavili jsme se dobře i bez výše uvedených témat a domů se nikomu nechtělo.