Ztracenka

A teď se bavím čtením komentářů.

Musela jsem se přihlásit. Aleno, hezky si mě pobavila. Tak krásně vtipně napsané, kdo by se nezasmál, když trpí někdo jiný. Leč, neboj se, děvče milé, nejsi v tom sama. Dnes večer Honza hledal své náramkové hodinky. Podezříval dokonce i mě, že je mám u počítače! Nevím na co bych ty cibule potřebovala, když na "kompjůtru" mám čas. Hodinky byly na svém místě, jemu se ale neukázaly, potvory. Já hledala teplé podkolenky do pohor. Nikde nebyly a to doma zase až takový nepořádek nemám, fakt! Dnes, když jsem si brala složené šusťáky pod nimi na mě jukly ty podkolenky, sláva! Jedna ztráta mě, ale fakt mrzela. Dostala jsem od kamarádky malého skleněného andělíčka, aby mě ochraňoval. Nosila jsem ho v kapse kabátu. Chtělo se mu lítat a byl pryč. Naštěstí, vyklouzl jen pod sedadlo v autě a manžel ho objevil. To bylo radosti ze shledání, teda jen z mé strany, andělíček se tvářil neutrálně. A teď řeším - kde jsem jen dala ten studijní průkaz ...

Alí, myslím, že v tomto ohledu jsi jako moje dvojče. Akorát, že neznám Ztracenku, a tudíž jí nemůžu ani v nejmenším připsat nějaký podíl na mých ztrátách. Mně doslova věci přicházejí a odcházejí, tedy končí ve ztrátách bez nálezů. Bohužel mnohdy i věci cenné - mobil, dioptrické brýle, fotoaparát, nově zakoupené oblečení v igelitové tašce, množství rukavic, čepic a deštníků. Jednou jsem nechala v metru i kameru, ale na tu se dojela sestra vzápětí zeptat na tehdejší konečnou - Nádraží Holešovice, a opravdu ji zázrakem dostala zpět. Jednou jsem nechala v autobuse nákupní tašku a po vystoupení jsem pak utíkala na konečnou a dokázala jsem tam doběhnout dřív, než jel autobus nazpět. Taška tam byla, ale po nástupu ji před mýma očima sebrala nastoupivší bezdomovkyně, které jsem ji za účasti řidiče doslova vyrvala z rukou. No, zážitky. A dne mě rozesmála sestra vzpomínkou, že jsem prý v první třídě zapomněla ve škole školní tašku a přišla domů jen tak. To už jsem si nepamatovala. :-D

Aleno, hezké vyprávění, které mi připomnělo, že jsem vloni někde v Liberci před panelákem u taťky ztratila čepici, svou oblíbenou a taky už rok nemohu najít šátek na krk, těch mám ale naštěstí asi 30, tak mám kam sáhnout pro jiný. Ovšem takovou čepici jsem měla jen jednu, koupenou kdysi v Infocentru na Modravě. A tak mě mrzí, že ji už nemám...a když píšeš o chňapce, tak se mi nedávno ztratil z chňapky magnet, prohledali jsme s Jiříkem celou kuchyň, pozvedali hrnce, plechy... a nakonec ji Jirka našel asi po měsíci v troubě :-) na stěně.

Některé ztráty ale naštvou. Ve Strážnici u kostela jsem zapomněla fungl nové dioptrické brýle. Psala jsem dokonce na místní úřad, zda je tam někdo neodevzdal. Neodevzdal! Rukavic jsem ztratila kupu. Tomu se, Alí, také směji.

Ali, moc hezké, přímo ze života. Věci moc často neztrácím, ale znervózní mě např., když několik minut nemůžu najít ovladač na televizi, kterou chci přepnout na jiný program. Taky je nepříjemné hledat brýle bez brýlí. Když se převlékám, odložím je (vím, že nesmím tam, kam bych si mohla nevědomky sednout) a za minutu nevím, kam jsem je dala.

Ali, znám Tebe i Ztracenku. Mrzí mě, že jsi náušnici ztratila zrovna u nás v Loučné, ale zase jsi tam poznala nové lidičky z ička. Někdy nám věci mizí, ale to důležité zůstává. Já si často v takových chvílích říkám "Když nejde o život, tak jde o ..... . Přeji, aby jsi letos již neměla ztrátový rok.

Chachacha! S tímto faktem jsem se musela smířit už dávno. Nehroznější jsou ztráty paměti. Zatím se ke mně pořád ještě vrací, ale bojím se, že jednou zmizí stejně záhadně, jako spousta věcí, které nemohou být jinde, než v bytě, a přesto nejsou k nalezení. I když je hlava jako prostor ztrát mnohem menší, ztráty, které jí proběhnou, mohou být i nevratné. To vyznívá příliš pesimisticky, ale když si představím, s kolika novými lidmi se budu denně setkávat, zas mi to tak hrozné nepřipadá. Jen těch lidí je mi trochu líto, když mě budou muset 10x za půl hodiny přesvědčovat o tom, že jsou moje dcery, vnoučata, ... Nakonec i tohle je život, i když trochu jiný, než na jaký jsme zvyklí. Článek se mi moc líbí, a dokonce si pamatuji i to, jak vypadá osoba, která ho napsala. :-)

Líbí se mi, že vaše zapomnětlivost vás už nezlobí, ale přijde vám k smíchu. Je to optimální řešení, protože s tím stejně člověk nic nenadělá. Je to prostě tady!

Již několikrát se mi stalo, že jsem našel nečekané věci v ledničce. Na příklad klíče. Podezřívám nějakého škodolibého skřítka.