Kdo chodí do kaváren, cukráren, restaurací či obyčejných hospod, je zpravidla spokojenější a vyrovnanější, než ten, kdo se jim vyhýbá. A čím je člověk starší, tím více to platí.
„Máme s kamarádkami rituál, že se co čtrnáct dnů scházíme v kavárně. Někdy se nás sejde šest, někdy jen dvě, ale víme, že se můžeme vidět co dva týdny ve stejnou dobu na stejném místě,“ vypráví jednasedmdesátiletá Věra. „Můj muž říká, že se pokaždé vracím osvěžená, milá a žertuju jako za mlada. Je fakt, že se tam vždy dost nasmějeme, někdy se i pohádáme, jako například po prezidentské volbě. Zkrátka, pokaždé po té schůzce cítím, že žiju. Vidím tam mladé lidi, koukám, co se nosí, pokaždé se snažím dávat si nějaký nový druh kávy nebo čaje, zkrátka nasávám život,“ dodává.
Jedna z této partičky kamarádek má kvůli schůzkám problém. Její muž je naštvaný. Nelíbí se mu, že ho žena pravidelně na tři hodiny opouští, že má svůj svět. Dotyčná mu říká, aby taky šel do hospody s kamarády. On na to, že ho hospodské řeči nebaví, že pivo nepije, že nechce marnit čas vysedáváním po putykách. „Je to paradox. Já posílám muže do hospody, zatímco jiné ženy se zlobí, že tam jejich muži chodí. Jenže on pořád sedí doma, nemá kamarády, nemá o čem mluvit a to se pak odráží i nudou v našem vztahu,“ vysvětluje dotyčná dáma.
Psychologové jí jednoznačně dávají za pravdu. Posílat muže do hospody se sice zdá být zvláštní, ale je to správné. Jasně, nemusí jít o hospodu, ale ať jde na ryby, na výlet, na hokej, prostě ať má své kamarády, svůj svět. „Odchodem do důchodu mnohdy člověk ztrácí v podstatě nedobrovolné pracovní kontakty a lidi s nimi spojené. Pokud nemá přátele z jiné oblasti než z práce, může se cítit osamělý. Právě setkávání se v kavárnách či hospodách je jednou z cest, jak se osamělosti vyhnout,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. A zmiňuje i užitečnost toho, když se z takových setkávání stane jakýsi rituál. „Setkala jsem se například se zavedením rituálu setkávání se babičky s vnoučaty v kavárně. Je to vynikající nápad pro obě strany. Kde se mají scházet, když chtějí něco probrat? Mladým se mnohdy k babičce nechce, ale kavárna, to je jiná. Tam jsme byli s babičkou – to jim možná zůstane ve vzpomínkách. Babička, která tento rituál zavedla, je se svým nestandardním přístupem v rodině žádaná, obracejí se na ni spontánně i dospělá vnoučata. Domácí prostředí nemusí být pro setkávání vždy to pravé,“ vysvětluje.
Ano, proč vždy chystat štrůdl a svolávat děti a vnuky, aby přišli k nám? Co jim někdy říct: Ráda bych si někam vyrazila, nevyjdeme si do nějaké kavárny? Kterou mi doporučíte, chci poznat něco nového.
Pánové to mají v tomto směru složitější. Když jdou do hospody, často doma slyší: No jo, zase utrácíš, piješ, utíkáš ode mě, marníš tam čas. Jistě, pokud jde o muže, který nechává v hospodě půlku výplaty či důchodu, je naštvání na místě. Ale v naprosto normálních případech, kdy si muž jde na jedno, dvě, tři piva jedenkrát to týdne, by žena naopak měla být celá radostná. Znamená to, že muž žije! Má kamarády, kontakty, mluví, zkrátka má svůj hospodský svět. A tak to přece bylo odedávna, že muži sedávali ve svých oblíbených hospůdkách.
„Jde o přirozenou potřebu sounáležitosti v tradičních podmínkách, což je vhodné podporovat. Ve skutečnosti tam mnozí muži nechodí kvůli alkoholu, ten není dominující. Cílem je jednoznačně kontakt s dalšími lidmi. Hospoda často bývá místem, kde se sežene praktická, sousedská výpomoc. Návštěvou hospody je upevněn pocit, že člověk někam patří, že je součástí komunity,“ připomíná psychiatrička Tošnerová.
Hospody a kavárny jsou tedy přesně tím místem, které potřebujeme k životu, abychom se necítili osamělí. Kdo je má, dobře dělá. Kdo je nemá, měl by si je hledat. Vždyť dnes už se nikdo nepozastavuje nad tím, když si v kavárně sedí žena sama. Může si tam číst, koukat po lidech, jen tak zabíjet čas. Ale nezabíjí ho sama. Je mezi lidmi. A to je důležité.