Již několikrát jsem se zmínila, jak velkou inspirací je pro mě chat na i60. Tentokrát ve mně debata o módních materiálech sedmdesátých let, krimplenu, acetátu, dederonu a podobných neprodyšných látkách, vyvolala dávno zasunutou vzpomínku na jedno z mých zaměstnání.
Nastoupila jsem tehdy jako řadová účetní do výrobního závodu. Moje paní vedoucí z mé přítomnosti nadšená zrovna nebyla. Její dosavadní kolegyně dovršila důchodový věk a nečekala ani den, ani minutu, či vteřinu, a odešla na zasloužený odpočinek. Nahradila jsem ji já - matka dvou malých dětí, které byly občas i nemocné, a moje nepřítomnost v práci byla častým jablkem sváru mezi námi, i když jsem si svoji práci nakonec vždy odvedla. Přesto jsem si v duchu říkala, že si snad časem na sebe zvykneme a naše vzájemné vztahy se upraví. To by ale paní vedoucí nesměla podlehnout tehdejšímu módnímu trendu, který časopis Vlasta označil sloganem „ Každý den jiná“.
Toto „nesmírně praktické“ oblečení se skládalo z jednobarevné šatové sukně (pro mladší ročníky vysvětlím, že to byly jakési šaty bez rukávů propínací až dolů), a k té šatové sukni se nosila bílá halenka buď s proužky, nebo puntíky ve s t e j n é barvě, jako samotná šatová sukně! A pozor, teď to přijde – k halence bylo potřeba si vytvořit řadu doplňků (límečky, manžety, fiží, vázačky), aby bylo možno jejich denním střídáním vytvořit dojem, že nositelka tohoto módního výstřelku je každý den jinak oblečená. Problémem, na který módní redaktorka Vlasty neupozornila, byly právě neprodyšné materiály, ze kterého se tehdejší oblečení vytvářelo.
V praxi to vypadalo následovně. V pondělí se moje“ každý den jiná“ paní vedoucí dostavila do práce v zelené šatové sukni, ke které oblékla slušivou halenku se zelenými puntíky, a přizdobila ji vázankou ze stejné látky, z jaké byla ušita halenka. Příjemně voněla pracím práškem a obě jsme s optimismem vkročily do pracovního týdne. V úterý moje každý den jiná paní vedoucí ozdobila svoji halenku slušivou kravatou ušitou ze stejné látky jako šatová sukně. Ocenila jsem její vybraný vkus, i když jsem zaregistrovala, že vůně pracího prášku se začíná jaksi vytrácet.
Příroda mě vybavila trochu slabším zrakem, ale o to více mi nadělila čichových buněk, takže můj nos je dost citlivý na pachy všeho druhu. Tím chci vysvětlit to, že když ve středu paní vedoucí usedla ke svému psacímu stolu v halence s bílým širokým límcem a bílými manžetami, občas jsem v její nepřítomnosti rozprašovala v kanceláři deodorant, abych se cítila alespoň na chvíli příjemněji.
Ve čtvrtek jsem při každé sebemenší příležitosti otvírala okna či dveře s poukazem na to, že je zde trochu vydýchaný vzduch. Moje paní vedoucí s velikou mašlí pod bradou to nesla nelibě, nesnášela totiž průvan. V pátek už šlo o život. Hned při příchodu do kanceláře mě porazil odér paní vedoucí. Nejen že jsem neustávala ve větracích pokusech, ale odcházela jsem často pod různými záminkami na chodbu nalokat se čerstvého vzduchu. I když jsem musela uznat, že paní vedoucí to v bílém fiží a bílých manžetách ozdobených zelenopuntíkatým kanýrkem sluší, musela jsem naprosto odmítnout její tvrzení, že usiluji o její zdraví tím, že ji neustále vystavuji průvanu.“ Vydýchaný vzduch“ vysvětlovala mým nadměrným používáním deodorantů.
Po víkendovém oddychu, kdy se v rodině paní vedoucí pralo, nastal pondělek a celá ta „každý den jiná“ anabáze nastala znova.
Ale našemu vzájemnému utrpení měl být brzy konec. Nevím, jestli paní vedoucí pochopila pravou příčinu mých větracích manévrů nebo jenom chtěla obohatit svůj styl „každý den jiná“, ale uprostřed jednoho týdne najednou vyměnila zelenopuntíkovanou halenku za bílou. A samozřejmě doplnila o další kusy i svoji sadu doplňků. Tím mi zpříjemnila i poslední dva dny v týdnu a já jsem zase omezila své požadavky na čerstvý vzduch. Kamarádky se z nás sice nestaly, ale byly jsme k sobě vzájemně slušné, korektní, dokonce jsme si i o svých narozeninách a jmeninách vyměňovaly malé pozornosti.
Asi po půl roce jsme se stěhovali do jiného města, já jsem změnila zaměstnání, a tak jsem se vlastně nikdy nedozvěděla, zda má paní vedoucí vydržela s outfitem „každý den jiná“ až do důchodu, nebo jestli jej za čas vyměnila za nějakou jinou módní variantu.
Když to tak po sobě čtu, napadá mě, jak je dobré, že jsem si sama sobě šéfovou i výkonnou silou. Takže se zřejmě nestane, že by některá mladá kolegyně po letech s humorem líčila mé osobité pojetí „byznys stylu“.
Čas vše postavil do jiné roviny a proto na svoji bývalou paní vedoucí vzpomínám nyní už jen s pobavenou shovívavostí.
obrázek převzat z portálu Pixabay.com.
