Texasky, prekony… Jaké džíny jste nosili?

Džínům jsem na chuť nepřišla, za našeho mládí nebyly dostupné. První jsem měla kolem 30 a vydržely mi přes 20 let, před 3 roky jsem si koupila druhé - jezdíme často na hory. Vadí mi i ta uniformita. Mnohem raději mám chinos, jsou pohodlné, mnohaúčelové. Jsou v různých barvách a krásné jsou i vzorované.

Jakési modré texasky maminka koupila asi v polovině 60. let náhodně v Týně, a protože jsem byla extrémně nohatá a dlouhá, asi jsem byla jediná, na koho šly, děti je na mně dost chválily. Ale zapínaly se na boku. Pak k nám ale začala do třídy dojíždět dívka z Budějovic a ta měla pravé džíny. Pamatuji si, že z ní mladší děti měly legraci, že má pánský příklopec. Inu, venkov, neznalý světa. Tuzexové džíny Wild Cat jsem měla až v 70. letech za bony, které prodávala spolupacientka mé maminky v nemocnici. Měla je za peníze od sestry z Británie. Ach, jo. O naší výrobě nevím. Vím jen, že vlastní džíny, možná licenčně, vyráběli v NDR, jmenovaly se Wisent nebo Boxer. Wisentky jsem měla a docela sedly. Dnes takový typ kalhot nosím, protože mi na postavu celkem nejlépe vyhovují. Nejsem zasažená žádným módním trendem.

Texaskami jsem byla nedotčená do svých 40 let a nevzpomínám si, že bych toužila po pracovním oděvu kovbojů. První džíny jsem si koupila v Polsku. Občas si nějaké koupím. Jsou dobré na výlety a do lesa. Rozhodně na nich neujíždím. Nejsympatičtější jsou mi ty z pružného materíálu.

Velmi jsem toužila po texaskách. První byly tmavěmodré, manšestrové. Známý nám poslal doláče z Kanady a tak hup-šup do Tuzexu. Nosily se ohrnuté. Postupně přišly všechny možné značky, džíny s výšivkou, plísňáky- mrkváče jsem přivezla z Maďarska atd. Džíny miluji, mám jich několik a jsou mou nedílnou součástí.

Když Starci na chmelu Horovali pro texasky a 17 jim bylo let, tak mně bylo 13. Džíny jsem nikdy neměla, nedaly se koupit, a já jsem nebyla nikdy ten člověk, který by "dejchal za kus moderního hadru". V sedmdesátých letech, tak to si vůbec nevzpomínám, na nějaké české džíny. Až mi bylo 24, tak jsem se seznámila se svým manželem, který měl tetu v Bavorsku a tehdy mi přivezl z NSR ty rifle, nebo džíny, nebo jak se to vlastně jmenuje, tehdy modré i bílé. Vzpomínám si, že jakási "riflovina" se dala koupit, sestra nám je ušila, také, a to už jsem taky někde psala, jsme si obarvily plátno, kterým se potahoval válec mandlu - bylo bavlněné, ale světle žluté, z toho jsme si šily kalhoty. Pro mne nějaké kalhoty nebyly ani touhou, ani otázkou prestiže. Autorka přehání.

Vidím ,že nejsem sama kdo se diví. Já dostala první džíny od táty a bylo mi asi 10 let. Málem jsem v nich i spala. Měly na zadku kapsu a na té byl obrázek dětí v dostavníku. RIFLE.A byly perfektní. Rostla jsem s nimi. Táta jim sice říkal montérky a štruksáky, ale to mi vůbec nevadilo. Prekon? Neznám, ale třeba jsem to nepostřehla.

Prekony? Tak to taky čtu prvně. Před chvílí to byla konvenience. První džíny mi maminka přivezla z dovolené v nějaké kapitalistické cizině. Jak už jsem zde někde napsala, později mi na nich vyžehlila puky. Plísňáky jsem doma nevyráběla – myslím, že jsem k nim měla stejný vztah jako k dnešním džínám s roztřepanými dírami.