Od polodivokého lovce odlišuje dnešního současníka snad jen oblečení a vyšší stupeň dosažených informací a poznání. Užívá k tomu však stále stejný osobní substrát a potenciál - vnitřní uspořádání anatomicky i fyziologicky zůstalo stejné.
Jsme tedy stále původní model člověka, bez změny motoru a karosérie, s konzumací stejných pohonných hmot - ale změnilo se zásadně okolí, tedy silnice, po nichž se náš model pohybuje a musí vzdorovat většímu tlaku z okolí, zvládat složitější signály, více se bránit či přizpůsobovat, ba i trasa, po níž se jedinec pohybuje, je mnohem členitější. Navíc stejné srdce, stejné ledviny a stejná játra podmiňují i stejné uniformní enzymaticko-hormonální reakce, vyvolávají stejné poplachové mechanismy, jimiž ohrožený subjekt reaguje na blížící se či anticipované nebezpečí. Klamná představa, že s pokrokem vědy jsme my lidé nějak výrazně dokonalejší a odolnější, je pouhá fikce.
Starý člověk pohybující se mnoho let ve svém navyklém prostředí, doma, je schopen se o sebe, byť málo a jen do určité míry, sám postarat - zná svou ulici, svůj obchod, potkává stejné tváře. V okamžiku, kdy takového, obvykle již sklerotickým procesem oslabeného člověka, přesídlíme do neznámého a uniformního prostředí, ztratí právě onu potřebnou schopnost. Je "ztracen", nedokáže se s novými informacemi vyrovnat. Reaguje depresivně, není schopen situaci zvládnout a nakonec se uzavírá ve svém teritoriu (a může to být komfortní garsoniéra na sídlišti, kam se musel vystěhovat, nebo lůžko v nemocnici) a tam také zmírá, protože se nové situaci již nedokáže přizpůsobit. Nejde totiž o to, nahradit mu domov jako takový, ale přizpůsobit i podmínky.
Všimněte si, že každé historické město má své centrální náměstí, na něm svou kašnu a kostel s věží, možná i radnici, zkrátka orientační bod, za nímž se dá jít. Z každé části města se ulice sbíhají na náměstí, tam se člověk zase "našel", pokud zabloudil. Tam se soustředovaly hlavní tepny města, tam bylo centrum života. A lidé tohle všechno nesou v sobě po generace, aniž by si to nějak významně uvědomovali, aniž by jim to někdo připomínal: Mají a nesou v sobě ten podvědomý signál. I středověké město mělo svá předměstí, své hospůdky, hřbitov (ano,i hřbitov má své místo v mentálních vztazích a v systému) a přirozeně i svá kulturní centra, místa, kde se lidé scházeli a komunikovali mezi sebou či jen komunikaci vnímali a přijímali.
Lidé mohou navázat sousedské vztahy, komunikovat spolu, jen jestliže žijí v domech, které mají maximálně šest podlaží. Ve větších, třeba dvanáctipatrových sídlištních věžácích, se lidé nikdy pořádně nepoznají, a tak dochází i k takovým paradoxním situacím, že lidé, vedeni snahou navázat sousedskou komunikaci a pomoci, nevědomky pomáhají údajnému sousedovi vynášet věci při stěhování a pak se dozvědí, že pomáhali při vykrádání bytu...
Zdá se, že dnešní generace dětí a vnoučat má už zcela jiné parametry komunikace, než měly předcházející generace. Jestliže před deseti lety první příchozí do bytu pustil televizi, dnes se rodina sesedne kolem stolu a každý má před sebou nepostradatelný mobil a něco na něm loví. Obyčejná lidská komunikace se někam vytrácí.
MUDr. Jan Cimický, CSc.
PhDr. et Mgr. Jiřina Sámková