Bývalí partneři. Jak se jich zbavit?

I s novým partnerem se dostanete do mnoha situací, které Vám připomenou toho předchozího a "vyklouzne" vám nějaký komentář. Určitě je rozdíl v tom, zda váš předchozí partner zemřel a nebo jste se rozvedli. Nelze zapomenout ani na jednoho, jen "toho z rozvodu" bych určitě nezmiňovala, nebo alespoň výjimečně např. v souvislosti s našimi společnými dětmi, pokud to situace vyžaduje. Zase není dobré před novým partnerem dělat tajnosti, pokud si ho vážíme a máme k sobě důvěru. Přikláněla bych se k tomu, aby se fota předchozích partnerů nevystavovala a hlavně - aby nebyli partneři srovnáváni s těmi předchozími. Vzpomínky nikomu nemůžeme vzít a je jen na nás obou, abychom si uvědomili, v jakém rozsahu je budeme zmiňovat a oboustranně tolerovat, abychom neubližovali jeden druhému. Př.: při našich rodinných oslavách, hlavně těch dětských, se schází celá naše rodina, tj. i můj bývalý se svou novou manželkou. Při nedávné akci začal srovnávat nás, své ženy...chvíli jsme ho nechaly a pak jsme ho dvojhlasně a velmi rázně poslaly do "věčných lovišť"...a byl klid (věřím, že už napořád, určitě ho neminulo ještě domácí školení).

Nevím, jestli bych dokázal žít s novou partnerkou a nikdy nevzpomenout na manželku, i když mi zesnula již před 38 lety. Její foto bych ovšem nevystavoval. Náš vztah byl krásný, ale osud nám vymezil jen 7 společných let, na které ovšem zapomenout nemohu a jistě bych se podobným bezděčným připomínkám také neubránil. Ale rozhodně si nemyslím, že bych v novém vztahu hledal náplast na bolest, jak uvádí Zuzana. Rád bych poznal "osobnost", která by byla svoje a byla by mi novou inspirací do života. Do společného života.

Já vdova, on vdovec, kazdý rok o dušičkách navštívíme spolu místa odpočinku našich bývalých. Mně se docela často stane, že současného partnera oslovím jménem toho minulého. Naštěstí špatně slyší, tak si toho ani nevšimne. A když ano, tak se nic neděje. Za čtyřicet let manželství se leccos vtiskne do paměti a občas se to připomene. Líbí se mi, že na svou ženu hezky vzpomíná. Co bylo, bylo. Důležité je TEĎ.

Článek se mi také velmi líbí a k Zuzčinu komentáři už nelze dodat žádné moudro. Můj přítel je vdovec a je to v pohodě.

Článek se mi velmi líbí. Myslím, že jsou dva extrémy, které nejsou dobré. Jeden je, úzkostlivě se vyhýbat jakékoliv zmínce o předchozím partnerovi, málem dělat, že neexistoval, a druhý naopak, mluvit o něm při každé příležitosti a hlavně srovnávat nebo ho dávat za příklad. Mezi novými partnery by měla být určitá minulostní rovnováha, jak bych to nazvala, i když to je ideální stav, nepříliš obvyklý. Jednou mi řekla jedna velmi moudrá žena, že člověk (nejen starší)) by měl jít do nového vztahu až tehdy, když uzavřel ten předchozí. To neznamená jen úmrtí nebo rozvod. Pokud není dotyčný sám v sobě připraven hledat a najít, neměl by snad ani nic zkoušet, ani když je formálně volný. Já osobně bych nechtěla být někomu pouhou náplastí na bolístku. Ale právě tak bych stěží mohla počítat s tím, že poznám muže bez partnerské minulosti.