Útěk, který nakonec bohužel skončil popravou padesáti dopadených zajatců, zpopularizoval v roce 1963 režisér slavných Sedmi statečných John Sturges dobrodružným válečným filmem Velký útěk se Steve Mc Queenem v hlavní roli.
Mezi uprchlými zajatci byli i tři čeští letci. Jedním z nich byl plukovník in memoriam Bedřich Dvořák, který se narodil v malé vísce Chotěnov blízko Litomyšle. Jeho životními osudy se zabývá od roku 1992 vedoucí státního okresního archivu v Litomyšli Oldřich Pakosta, který o něm od té doby publikoval několik časopiseckých studií a článků a vydal ve třech vydáních beznadějně vyprodanou publikaci Československý letec plukovník in memoriam Bedřich Dvořák (1912 - 1973).
„Mám čtyři kartony materiálů, bohužel poté, co v roce 2012 zemřel bratr Bedřicha Dvořáka Stanislav, se pozůstalost po plukovníkovi ztratila. Zřejmě je to práce likvidační čety. Buď to hodili do kontejneru, nebo skončila na nějakých burzách. Ztratila se vzácná vyznamenání a všechny předměty. Je to velká škoda,“ říká Oldřich Pakosta.
Právě s ním jsme hovořili o legendárním útěku, v němž hrál Bedřich Dvořák z Chotěnova velmi důležitou roli. Jako „učeň“ svého strýce, krejčího z Hrochova Týnce, šil v tajné podzemní krejčovské dílně v táboře v Saganu pro zajatce, kterých se původně přihlásilo k útěku na dvě stovky, civilní obleky. Do nich se z britských uniforem převlékli před útěkem, než zmizeli v lese za táborem.
Bedřich Dvořák pocházel z rodiny živnostníka, který měl malou obuvnickou firmu a hospodářství. Po vystudování technické školy v Pardubicích se rozhodl pracovat v leteckém průmyslu. V době velké hospodářské krize však nemohl sehnat zaměstnání, a proto vstoupil do armády a vystudoval leteckou školu na Moravě. Sloužil u stíhacího pluku č. 2 v Olomouci a jako zástupce velitele tamního letiště je předával po Mnichovu na začátku okupace 26. března 1939 německé Luftwaffe.
„Nechtěl v protektorátu zůstat, a proto s kamarády Františkem Fajtlem a dalšími emigroval přes Polsko do zahraničí. Krátce sloužil u francouzského letectva ve Francii; historici se dnes přou, zda tam z počátku vstoupil do cizinecké legie. Nikdy o tom ale nehovořil,“ říká Oldřich Pakosta. „Ovšem zúčastnil se jedné letecké operace nad městy Morhange, Hambach a St. Avold nad německo-francouzskou frontou, z níž se sedm francouzských stíhačů po střetu s německými letci na strojích Messerschmitt Bf 109 nevrátilo. Byla to chyba velitele francouzské stíhací formace, po níž byl Bedřich Dvořák střelbou nepřátelského kanónu do motoru jeho letounu zraněn a jako první československý důstojník následně obdržel francouzský válečný kříž Croix de Guerre,“ dodává vedoucí archivu.
Po okupaci Francie se Bedřich Dvořák dostal přes Port Vendres, Oran, Casablanku a Gibraltar do anglického Liverpoolu. Tehdy už probíhala letecká bitva o Anglii, a tak byl velmi rychle zařazen do 312. československé stíhací perutě RAF. Létal na letounech Hawker Hurricane, přičemž jednou s ním byl nucen nouzově přistát klouzavým letem. Po přezbrojení perutě mu byl přidělen letoun Supermarine Spitfire MK, s nímž se účastnil leteckých operací nazvaných Sweep, Rodeo či Circus - bombardovacích a stíhacích to akcí do týlu nepřítele.
„Právě při akci Circus 6 sestřelili 3. června roku 1942 Němci Bedřicha Dvořáka nad kanálem La Manche. Při této akci doprovázelo 72 Spitfirů šest anglických bombardérů Boston MK při útoku na doky ve městě Cherbourg ve Francii,“ popisuje Oldřich Pakosta.
Němci při obraně města sestřelili tři anglická letadla, v nich dva Čechy, Bedřicha Dvořáka a jeho kamaráda Ivo Tondera. Dvořák byl zraněn při sestřelení do nohy a při vyskakování z letounu se mu neotevřel padák, v němž byly tři prostřelené díry. Přitom si zlomil nadvakrát ruku. S vypětím posledních sil plaval přes hodinu, než ho vylovili francouzští rybáři. Moc se mu omlouvali, že ho musejí na břehu předat Němcům. Báli se,“ vysvětluje vedoucí litomyšlského archivu.
Prošel několika lazaretními tábory, než se s kamarádem Ivo Tonderem setkal v Saganu u polského Zhořelce. Tam byli soustředěni zajatí spojenečtí letečtí důstojníci. A dostali se mezi ty, kteří plánovali velký útěk. „Britští piloti se totiž řídili nepsaným pokynem, až příkazem, že pokud se dostanou do zajetí, musejí se pokoušet uprchnout. Všichni Angličani totiž bojovali proti Němcům velmi udatně, a tak i civilisté byli připraveni neustoupit a přinášet nejvyšší oběti,“ vysvětluje Oldřich Pakosta.
V zajateckém táboře Stalag Luft III v Saganu kopali letci celkem čtyři tunely, přičemž tunel zvaný Harry poté použili k útěku. Tábor byl v lesích, půda byla samý písek, takže se jim kopání dařilo. Velkým oříškem bylo, kam s hromadami vykopané hlíny. Vynášeli ji tzv. „tučňáci“ ve speciálně upravených nohavicích a poté roznášeli po táboře, který sloužil k internaci stovek zajatců. Bedřich Dvořák využil toho, že ve studentských letech pomáhal svému strýci, který byl krejčím v Hrochově Týnci, šít obleky, když u něho bydlíval při dojíždění do Pardubic. Civilní oděvy pro budoucí „utečence“ šil například z dek Červeného kříže.
„Vedl krejčovskou dílnu a sám ušil na 35 civilních obleků zejména z dek Červeného kříže a uniforem,“ podotýká Oldřich Pakosta. Arnošt Valenta zase učil budoucí uprchlíky základům němčiny a češtiny, protože cesta ke svobodě do neutrálního Švýcarska vedla přes protektorát. Zajatci vyráběli pro uprchlíky i precizní, ač falešné průkazy protektorátní totožnosti. „Je zajímavostí, že ač většinu vězňů účastnících se velkého útěku vybrali hlavní organizátoři z mnoha zájemců losem, všechny tři Čechoslováky zapsali za mimořádné zásluhy při organizaci útěku na seznam bez losování. Aleš Valenta byl na seznamu na sedmém místě, Bedřich Dvořák byl třináctý a Ivo Tonder dvacátý. Ostatní už určoval los,“ upozorňuje archivář Oldřich Pakosta.
Mezitím raziči kopali vedle tunelů Tom, Dick a George nakonec útěkový tunel Harry. V úzkém tunelu používali vozíky na dřevěných kolejnicích, měli tam i ventilaci a elektrické osvětlení.
„Bohužel špatně odhadli vzdálenost. Tunel měl končit v lese a měl být dlouhý sto dvacet metrů. Nakonec měl ale jen sto čtyři metry a končil těsně za ostnatými dráty zajateckého tábora, což nakonec způsobilo i odhalení utíkajících. Místo původních dvou set přihlášených účastníků opustilo tunel jen sedmdesát šest a poté už zuřící Němci tábor uzavřeli,“ popisuje Oldřich Pakosta. Samotný útěk začal před půlnocí 24. března 1944. „Třetím uprchlým Čechem byl telegrafista Arnošt Valenta. Řada uprchlých nastoupila v Saganu do vlaku a dostala se na území protektorátu. Bedřich Dvořák se dostal s jedním britským důstojníkem jihoafrického původu do Prahy, byl i v Pardubicích, ale kvůli úpornému pronásledování odjel na Šumavu, odkud se chtěl pěšky dostat do Švýcarska. Tam jej i s kolegou dopadli v Klatovech na Velikonoční pondělí čeští četníci,“ usměje se trochu smutně Oldřich Pakosta. „Ivo Tondera dopadli s jedním Britem u Liberce, ale někteří uprchlíci se dostali až do Švýcarska. Před hranicemi poděkoval jeden z nich při nástupu do vlaku, který jim měl přinést svobodu, za zapálení cigarety Němci anglicky. Což je i v tom filmu. To je prozradilo.“
Když se o velkém útěku dozvěděl Hitler, dostal zuřivý záchvat vzteku a okamžitě rozkázal padesát dopadených uprchlých zajatců zastřelit. Ze 76 utečenců se nakonec podařilo dostat zpátky do Británie pouhým třem. Ostatní zajatce Němci dopadli. „Tondera a Dvořáka přitom dostali Němci až mezi posledními, takže přežili spolu s dvaceti třemi dalšími zajatci. Aleše Valentu po dopadení zastřelili jako zbylých padesát utečenců a jejich popel potom rozsypali na cestách. Němci chtěli tímto masakrem podobné pokusy navždy zarazit,“ říká Oldřich Pakosta.
Bedřich Dvořák skončil i s Ivo Tonderem po dopadení v rukou pražského gestapa ve vězení pod Loretou a poté prošli krutými výslechy v Petschkově paláci. Později skončili v zajateckém táboře pro prominenty a nenapravitelné uprchlíky Oflag IVC, umístěném v německém zámku Colditz. Ten byl proslulý tím, že se z něho nedalo utéct. Ač se o to angličtí letci pokoušeli třeba balónem. Bedřich Dvořák to ale už nezkoušel. Němci dokonce zamýšleli oba české uprchlíky popravit, ale Spojenci tehdy rozbombardovali město Torgau i s budovou okresního soudu. Tam je chtěli jako zrádce Říše, do níž protektorát patřil, odsoudit a poté popravit. Bedřicha Dvořáka, Ivo Tondera a přeživší zajatce nakonec osvobodili na jaře roku 1945 Američani. Bedřich Dvořák poté v Anglii už jako štábní kapitán organizoval po ukončení války přesun československých letců z Anglie zpět do vlasti. Ti přiletěli do Ruzyně v srpnu 1945 s 54 letouny Spitfire.
Dvořák se stal ve vlasti náčelníkem štábu československého letectva a poté velitelem Letecké základny v Pardubicích. Užil si ještě pár měsíců slávy, když byl v roce 1946 pozván do Londýna jako jeden z československých letců na setkání s anglickou královnou a účastnil se slavnostního pochodu Londýnem.
Ovšem po roce 1948 ho stihl osud většiny letců, kteří sloužili v RAF. Bedřich Dvořák byl zbaven velení pardubického letiště, degradován na vojína v záloze a přežíval se svou manželkou v pardubickém sklepním suterénním bytu. Nakonec si musel udělat kurz buldozeristy a asi deset let do doby, než ho postihla mozková příhoda, jezdil po mnoha východočeských stavbách s tímto strojem.
Zemřel v roce 1973 a na pohřbu pronesl smuteční projev jeho kamarád František Fajtl. Rehabilitován byl po roce 1989 a v roce 1991 byl povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam. A až předloni 11. listopadu obdržel od ministra obrany Martina Stropnického vyznamenání Kříž obrany státu in memoriam.
Petr Broulík
