Společnost IdeaSense dělala více než dvě stě padesát rozhovorů a workshopů mezi klienty i zaměstnanci různých zařízení, které poskytují sociální služby, a snažila se zjistit, co jim nejvíce znepříjemňuje život. Nejčastěji lidé mluvili o špatném pocitu z nedostatku soukromí. V českých domovech pro seniory totiž lidé nejčastěji bydlí ve dvou i vícelůžkových pokojích. Pro mnohé je to velmi těžce snášená situace, byť se o tomto tématu moc nemluví.
„Poté co jsem ovdověl, jsem kvůli zdravotním obtížím nebyl schopen zůstávat ve svém bytě, a tak jsem využil možnosti přestěhovat se do domova pro seniory. Ovšem byl to šok,“ vypráví klient jednoho ostravského domova, který si nepřeje uvést jméno, aby si personál nemyslel, že si stěžuje. „Sestřičky jsou hodné, snaží se, mají toho mnoho. Ale přestavte si trávit najednou veškerý čas v malinkém pokoji s úplně cizím chlapem. Postupně jsem se na něj stal přímo alergický, i když dotyčný samozřejmě nic zlého nedělá, je to chudák stejně jako já. Prostě jsme tady skončili, dva nemocní dědci odkázáni na pomoc druhých. Ale je strašně nepříjemné být svědkem toho, když mu sestra pomáhá s intimní hygienou, vidět ho, jak ho převléká, jak je mu často zle. A vím, že stejné pocity má on, když vidí mě. Proč mám trávit zbytek života s někým, koho neznám, ke komu nic necítím? Je to frustrující,“ říká devadesátiletý pán, bývalý vysokoškolský pedagog. Vadí mu, že v domově seniorů nikdy není sám. Vyjde na chodbu, tam jsou lidé. Jde do místnosti s televizí, tam jsou lidé. Jeden se chce dívat na seriál, druhý na sportovní přenos, třetí na dokumentární film. „Sám tady nejsem ani na záchodě, protože náš pokoj je miniaturní a spolubydlící slyší každý zvuk, který z té místnůstky vychází,“ shrnuje dotyčný muž.
Každý člověk je jiný, každý nedostatek soukromí vnímá jinak. Například více než stoletý vdovec Jan Gomola, který žije v jiném ostravském domově pro seniory, říká: „Jsem tady velmi spokojený, protože se tady nikdy necítím sám. Vyjdu na chodbu a stále někoho potkávám, navíc nám tady organizují spoustu akcí, kterých se rád účastním. Kdybych žil sám, rozhodně bych takovou možnost mít společenské kontakty neměl.“ Jeho výhodou ovšem je, že má pokojík sám pro sebe. Samostatných pokojů je ovšem v domovech pro seniory málo a získat ho je terno. Přitom právě samostatný pokoj je považován ze jeden z nejdůležitějších faktorů umožňujících prožít člověku poslední fázi života důstojně.
Autoři zprávy společnosti IdeaSense uvedli, že vícelůžkový pokoj je pro mnoho lidí velmi nepříjemný: „Těžko si na takovou změnu zvykají a sdílený pokoj jim zabraňuje cítit se jako doma. Někteří respondenti dokonce uvedli, že se cítí být ohroženi, jiní, že jim absence soukromí velmi překáží v navazování vztahů.“ Je to opravdu nepředstavitelné pro každého, kdo něco takového neprožil. Opustíte byt či dům, ve kterém jste žili velkou část života, který byl vašim domovem. Nastěhujete se do malého prostoru, kde žijete s cizím člověkem, někdy i více lidmi. Váš je tam jen stolek, židle, postel a pár osobních věcí. Obraz, fotografie… To opravdu není legrace.
Například kancelář ombudsmana, veřejného ochránce lidských práv, řešila na téma soukromí v domovech pro seniory už několik dotazů a podnětů a má na svých stránkách přímo uvedena vysvětlení, na co mají klienti domovů pro seniory právo v oblasti zachování soukromí. Lidé se například ptali: Mám právo mít klíč od svého pokoje a zamykat si jej? Mám právo mít uzamykatelnou skříňku či noční stolek? Mimochodem, na toto je jasná odpověď a sice, že by uzamykatelná skříňka měla být naprosto běžným standardem, který vedení domova musí umožnit. Lidé také uváděli, že jim vadí, že úklid v pokoji musí probíhat bez jejich přítomnosti. Ombudsman: Úklid v pokoji nesmí být prováděn bez vaší přítomnosti, pokud k tomu nedáte souhlas, a pokud vám to vadí, žádejte, abyste úklidu byli přítomni.
A další velmi častý problém: Při vykonávání potřeby na pokoji nemám soukromí a vidí mě spolubydlící. Odpověď: Vaše lidská důstojnost by měla být respektována ve všech situacích, což platí především v případech vykonávání potřeby nebo provádění hygieny. Máte právo požadovat, aby vás pracovníci v případě potřeby doprovodili či převezli na toaletu nebo vám byla poskytnuta přenosná toaletní zástěna. Nebojte se o ni požádat, každé zařízení by toaletních zástěn mělo mít k dispozici dostatečné množství.
Ano, dokud se člověk v takové situace neocitl sám nebo ji nezažívá u svých příbuzných či blízkých, nedovede si představit, jak nedostatek soukromí může komplikovat život, vyvolávat špatnou náladu, pocit beznaděje, ba až myšlenky na skoncování se životem. Je to problém, který rozhodně není možné přehlížet. Autoři zprávy společnosti IdeaSense uvádějí, že by měly být běžné paravany, které sdílené pokoje částečně rozdělí a vytvoří alespoň trochu pocit soukromí.
Za důležitý považují i takzvaný obývací pokoj, tedy společenskou místnost zařízenou tak, aby co nejvíce připomínala obývací pokoj, na jaký jsou lidé zvyklí, a tudíž lákala k posezení. Měl by být zařízený tak, aby co nejvíce připomínal domácí prostředí, nikoli tak, jak to v mnoha domovech pro seniory bývá. Často ho totiž tvoří dlouhý stůl a židle, pár květináčů a tuctové obrázky na stěnách. Připomíná spíše zasedací místnost, jakou lidé pamatují z práce, ale pocit domova vyvolává málokde.
Přesto IdeaSense vyhodnotila vývoj sociálních služeb oproti minulosti jako velký posun ke stavu, ve kterém se dbá na úctu, partnerství a zachování důstojnosti člověka až do jeho posledních dnů. Závěry tohoto zkoumání mají sloužit jako podklady k projektům zaměřeným na další zkvalitňování služeb v sociálních zařízeních pro seniory a dlouhodobě nemocné. Minimálně je dobře aspoň to, že se o nedostatku soukromí začalo mluvit.
