Poezie venkova

Nejsem stoletá, ale některé předměty pamatuji. Asi proto, že si předci mnoho věcí vyráběli sami , víc si jich vážili a předměty sloužily desetiletí, takže i v druhé polovině dvacátého století. Odpadu bylo minimálně, až naše doba by se mohla nazývat doba odpadková, zamořujeme už i oceány. V článku se o dřině píše, "víc dřina než poezie", končí jedna věta. Takže vydat tolik energie na reptání mimo mísu , je asi zbytečné. Je lepší vytvořit něco sám, nebo sama.

Žasnu, jakou diskusi dokáže vyvolat jeden nevinný článek. Bylo by hezké, kdyby kritizující vystoupili z anonymity a případně také něco napsali.

Ivano, nevím, psala jsem to hned ve své první reakci.

Milé seznámení se zajímavou výstavou. Jezdila jsem v dětství na prázdniny na vesnici. Některé předměty pamatuji, v máselnici na kliku stloukala babička máslo. Neměla lednici, smetana se chladila v lochu (kamenný sklep). Na ošatku ( 6 fotka) se do trochu zrní dávala nastojato vajíčka.

Děvčata, děkuji. :-)

Věrko, dík, připomnělo mi to moc věcí, jelikož jsem bývala jako dítě až slečinka každý rok o prázdninách na vsi střídavě u obou prarodičů. Měli kravku, kozu, prasátko, králíky , slepice, strýc i koně. Krávu jsem dojila strojně v hod. základů rostlin. a živočiš. výroby v JZD (flákla mě ocasem, to se nezapomíná). Starých zem. strojů jsem poznala mnohem víc, včetně mlátičky. Klásky jsem sbírala, mléko odstřeďovala a máslo stloukala...atd. Vůni babiččiné "almárky", kde měla i šuple na mouku, si pamatuji dodnes. A bez toho šoufku to na vsi nešlo...;-)

Vyrostla jsem na vesnici, ale velkou část těch věcí neznám. Slepice jsme ale měli a ty zase měly čmelíky. Měli jsme včely a medomet. Brány jsem tahala po zahradě a taky válec. I rýč jsem brala jako dítě do ruky, protože živitel rodiny tu najednou nebyl a máma na všechno nestačila. I šoufek jsme měli.

Moc hezky napsané, I když jsem z města, tak valše moje máma prala dlouho, ještě 50. letech, než jsme se přestěhovali do domu se společnou prádelnou.

Já to zažila u jedné babičky a pratety, hezké prázdniny na vesnici. Moc ráda beru vnoučata na takové výstavy, někdy znají něco z pohádek. Půjčovali jsme si o prázdninách staré chalupy a je jich čím dál méně. Tu pastičku znám- tam vleze , ale ty dráty ji pak nepustí zpět. Lítá tam jak pominutá. Dojit umím, ale není to tak lehké,.

Děkuji vám za, až na jednu výjimku, hezké reakce. Mám radost, že jsem vás potěšila. Ivano, tu past jsem nestudovala, ale taky mě zaujala. Paní Halátová, vašemu rozhořčení nerozumím a nemíním se obhajovat. Na vesnici jsem nevyrostla, nemohla jsem tam tedy zůstat. Pásla jsem ale kozu, o prázdninách pracovala na poli. Na zabíjačku jsem byla pozvána jednou a nesnědla jsem z ní nic. Užitečnost práce zemědělců nezpochybňuji. Pamatuji např. kosu, valchu, trakař, chomout, opratě, úl, putnu, holubník, svaté obrázky. K vesnici nostalgický vztah mám a je mi jedno, že se vám to nelíbí.