Život za první republiky. Bylo dobře?
Ilustrační foto: pixabay.com

Život za první republiky. Bylo dobře?

12. 4. 2018

Za první republiky bylo dobře. To říkává hodně lidí, mnohdy ti, kteří tu dobu nepamatují. Mýtus nebo realita? Kolik stál chleba, co si mohl za svůj plat koupit obyčejný dělník, kolik šatů měly ženy ve skříních?

V prvním roce samostatné republiky bral průměrně zaměstnanec mezi 135 a 260 korunami měsíčně. Lépe na tom byli například horníci se 155 až 600 korunami měsíčně, hůře lidé, kteří pracovali v zemědělství. Ti si přišli na 50 až 90 korun za měsíc. O deset let později už byly mzdy vyšší, dělníci si přišli nad 500 korun, úředníci nad 1300 a horníci téměř na 1000. A co se za to dalo koupit? Kilo chleba stálo 3,40 korun, pánská košile 25 korun, kilo vepřového 17 korun, kilo másla 26 korun, jízdenka na vlak na dvacetikilometrovou vzdálenost 5 korun, ostříhání vlasů u kadeřníka 4 koruny, litr piva necelé 3 koruny.

Každopádně si nemůžeme období počátku samostatnosti Československa spojovat výhradně s nablýskanou noblesou, jak ji známe z filmů pro pamětníky, ve kterých všichni jezdili v limuzínách, pokuřovali a dámy se halily do norkových kožešin. Tak to bylo skutečně jen ve filmech a v nejvyšších patrech společnosti.

„Je to mýtus, když si lidé nyní myslí, že za první republiky bylo dobře. Pamatuji si, jak nám často na dveře klepali žebráci. Bylo mnoho velmi chudých lidí. A ti, kteří na tom nebyli tak špatně, si velmi vážili věcí, které měli. I mezi ženami z poměrně dobře situovaných rodin bylo běžné, že šaty přešívaly, zašívaly. Nebylo to tak, že když šaty měli dírku nebo takzvaně vyšly z módy, vyhodily se. Naopak, třeba ze dvou, tří šatů se ušily šaty jedny, nové. Měly jsme jich jen několik a staraly se o ně. Když dnes vidím ty hromady oblečení v nákupních centrech, nechápu to,“ vyprávěla prvorepubliková herečka Eva Gerová, krátce před svým úmrtím v roce 2013.

V novém Československu bylo silně znát, že prožilo válku. Pole byl neoseta, průmysl se znovu rozjížděl, mnohé rodiny byly zdevastovány, protože ztratily hodně mužů. Mnozí muži se z války vrátili těžce zranění. Takže existovala vrstva velmi chudých lidí a životní úroveň v různých částech země se silně odlišovala. Je například nemožné srovnávat životní styl obyvatel Prahy a východního Slovenska v té době. Z tehdejších statistik se například dochoval pozoruhodný údaj, že na sto lidí připadlo jen 62 dva postelí. Okolo 50 procent rodin obývalo jen jednu místnost, přes 22 procent nemělo tekoucí vodu v bytě. V zemi bylo jen 200 dětských lékařů, z tisíce novorozenců jich 48 zemřelo. 228 tisíc lidí nemělo po první světové válce práci. Faktem je, že rok od roku se čím dál více rozevíraly nůžky mezi bohatými a chudými. Právě v té době začínalo čím dál více žen pracovat.

Nehledejme však za tím touhu se emancipovat, osamostatnit, něco dokázat. V některých případech to tak bylo, v mnoha však za tím stál prostý fakt, že muž rodinu nebyl schopen uživit. Běžná byla proto i dětská práce, přestože právě proti ní začaly prvorepublikové úřady bojovat a začala být považována za nevhodnou.

„Jako čtrnáctileté děti jsme pracovaly běžně. Chodily jsme několik kilometrů pěšky z Petřkovic do Ostravy, tam jsme pracovaly hned po ukončení základní školy v čokoládovně. Zvedaly jsme těžké nádoby s vařícím cukrem. Byly tak těžké, že jsem se bála, že se tím cukrem opařím. Vycházela jsem z domova každý den v pět, abych od sedmi už mohla pracovat. Končila jsem ve tři. Pracovalo se i o sobotách. To jsme dostali výplatu. Každý týden 42 koruny. 40 jsem odevzdala babičce, za 2 koruny jsem si koupila párek a housku. To jsem si dopřála,“ vzpomíná Gertruda Jurečková, která se narodila v roce 1924 a prožila poslední období nazývané první republikou. A podotýká důležitou větu: „My byli spokojení, protože jsme nic lepšího neznali. Když jsem v dětství neměla boty, nepřipadalo mi na tom nic divného. Většina dětí ze sousedství taky neměla boty.“

Historikové upozorňují, že je velmi těžké celé toto období nějakým způsobem zjednodušeně popisovat, protože se skládá z více odlišných etap. Zatímco těsně po vzniku státu v roce 1918 na tom byla země ekonomicky mizerně, ke konci období už bylo výrazně lépe, což zničila německá okupace.

V dalších textech věnovaných výročí vzniku Československa se budeme věnovat jednotlivým oblastem běžného života. Například tomu, co se za první republiky jedlo, že čeho lidé vařili, kolik za stravu utratili a dalším tématům.

1918-1938 Příběhy naší republiky
Hodnocení:
(4.5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Můj táta byl z deseti dětí, moje tety šly sloužit někdy po 12. narozeninách, strýc jako nejstarší bratr vystudoval, ale ostatní strýcové šli do učení. Byla vysoká kojenecká úmrtnost, na to táta vzpomínal, dědeček byl krejčí a babička měla na vsi hospodářství, děti chodily pást a rohlík byl lahůdka. Chleba babička pekla doma každých 14 dní a vánočky dojídali z fary, kde po vánocích vždycky něco zbylo. Nebylo to určitě jednoduché - ale taky nebyly "mamahotely" protože každý rodič koukal dítě postavit na vlastní nohy, protože doma bylo ještě dost mladších sourozenců. Mít dnes 10 dětí by taky nebylo jen tak. Ale je fakt, že si jen předáváme informace, už to nikdo nepamatujeme.
Marie Kovářová
Moje maminka se narodila v roce 1925 jako druhá nejmladší z pěti dětí. Dědeček byl vyučený písmomalíř a celý život pracoval jako nižší technický úředník v jedné z brněnských továren. Babička byla v domácnosti. Z počátku bydleli ve vesnici 20 km od Brna, odkud dědeček denně chodil pěšky 10 km na vlak, v roce 1932 se přestěhovali do pavlačáku na Staré Brno, kde obývali jednopokojový byt s vodou a záchodem na pavlači. Nedělní maso bylo často jen pro dědečka, oblečení se přešívalo a mamince z té doby zůstal strach ze ztráty zaměstnání. Přesto se všichni maminčini bratři vyučili řemeslu a později si dodělali střední školu a mamince rodiče umožnili vystudovat SŠ už během protektorátu. V rodině se četlo a muzicírovalo, děti zpívaly ve sboru a chodily cvičit (cvičky se šily ze starých klobouků). Prázdniny sourozenci trávili na vesnici u svých prarodičů, kde pomáhali s malým hospodářstvím. Zajímavé je, že maminka nikdy nezažila nějaké posměšky nebo dokonce šikanu kvůli tomu, že nemá to či ono. A to s ní do školy chodila i děvčata z hodně bohatých rodin. I když je pravda, že její rodiče nikdy nevyužili nabídku dětského oblečení, poskytovaného zdarma chudým dětem od nějakého sociálního úřadu. Šlo o jakési jednotné oblečení a mít takto "ocejchované" děti, za to by se dědeček styděl. To radši rodina ušetřila na něčem jiném, nebo využila nabídky dědečkových lépe situovaných sester a přešívalo se z jejich odložených šatů. Sama jsem dědečka a babičku nezažila, protože oba zemřeli, když jim ještě nebylo ani 55 let. Maminka mně o svém dětství hodně vyprávěla a jednou jsem se s ní byla podívat v bytě, ve kterém až do konce války bydleli. Pamatuji si tmavou nudli - kuchyni, do které se vcházelo přímo z pavlače a ve které se odehrával veškerý život rodiny, a větší pokoj, do kterého se však postele pro sedm lidí nevešly. I když je pravda, že jak my, tak řada rodin z našeho sousedství v 60. letech nebydlela o moc líp. Taky jsme měli společný záchod pro několik bytů, jen voda byla už v každém bytě. O koupelně jsme si do roku 1973 mohli jen nechat zdát.
ivana kosťunová
I dnes je velká nerovnost v životní úrovni mezi jednotlivými rodinami. A vlastně v každé době.
Dana Puchalská
Paní Novotná nevím co si o vaší reakci na můj příspěvek mám myslet. Ale mít hodně dětí bylo dřív stejně jako dnes náročné. A nezlobte se na mně mít 8 dětí a být na tom finančně špatně nebo bídně je velká nezodpovědnost. A vy si myslíte že dnes nejsou v továrnách pracovní normy? Byly a budou. Dřív se tomu říkalo,, práce v akordu,,.
Dana Novotná
Paní Puchalská, ale to, co popsala paní Halátová je ze života, který tenkrát byl. Moje maminka se narodila v r.1917 a vzpomínala, jak se hádaly sourozenci, (byla z 8 dětí) kdo půjde na štedrý den k pekaři, (na dluh) pro chleba, protože k vánocům dostaly od pekaře rohlík. A po dovršení 14 let šla k Baťovi, a taky žádná slast. Každodenní stres aby udělala počet kusů, který byl naplánovaný, aby něco nepkazila, jinak jim strhli z platu určité peníze. Takže ani ten opěvovaný Baťa nebyl žádný lidumil. Jenže o tom se nemluví!!
Zdenka Jírová
Moji rodiče se narodily ještě za Rakouska, v roce 1900 a 1910. Oba pocházeli z chudých poměrů, o studiu nemohlo být ani řeči. Já se jim narodila jako pozdní , neplánované dítě v posledním roce války. Vím z vyprávění, jak to za 1. republiky bylo pro chudé i bohaté. Chalupu, kterou si koupili maminčiny rodiče v roce 1899 jsem nakonec zdědila já. Zažila jsem ještě babičku, která tam žila a tak vím, jak žila ona. Byla to hlavně tvrdá práce a velmi skromný život. Přesto si maminka nestěžovala, že by nějak významně trpěli. Ovšem jejich život s dneškem nedá vůbec srovnávat. Vlastně lépe se jim začalo dařit až za komunistů.
Hana Práglová
Nevím co k tomu dodat.Z 99% mė vychovali prarodiče.Dėdeček 1896,babička -1901... Z jejich povídání mám spoustu vzpomínek...alr hodnotit si netroufám.Jsem o PÁR let mladší a tuto dobu jsem nezažila!☺☺
Zuzana Pivcová
Moji rodiče prožili mládí za 1. republiky a je asi pravda, že se měli dobře. Museli však na to vystudovat a to něco stálo. Ale je fakt, že vzdělání se cenilo, zatímco později už nikoliv. Celkově nemohu životní úroveň v té době posoudit. Podle pamětnických filmů se to nepozná, protože ty se věnovaly spíše vyšším vrstvám. Pokud je tam naznačena částečná bída (třeba ve filmu Ryba na suchu, kde se továrník Bartoš dostane při autonehodě do rodiny dělníka z kamenolomu), končí to většinou happy-endem.
Věra Ježková
Myslím, že každá doba má v sobě něco hezkého. A proto je v pořádku, nacházíme-li určitý půvab i v období 1. republiky. A současně víme, že ne všechno bylo idylické. „Nejpodivuhodnější na budoucnosti je představa, že naši dobu budou nazývat staré zlaté časy.“ E. Hemingway /Ivano, super!/ Těším se na další texty.
Jarmila Komberec Jakubcová
Líbí se mi prvorepublikové filmy a třeba bych se chtěla na pár dnů žít v té době. Ale pak bych musela prožít II.sv.válku a jako židovka bych skončila ve vyhlazovacím táboře. Tak jak tam skončila většina mých příbuzných. Každá doba má své klady i zápory a nic není jen jednobarevné.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?