Pět smyslů – pět našich zpravodajů

Určitě, Ivano, vždyť mezi nevidomými je řada skvělých muzikantů.

Článek mi připomenul, že si mám občas uvědomit, že jsem relativně zdráv. Mám štěstí.

Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, jak jsou i jeho smysly potřebné a jak se mnohdy rapidně zhoršují. Moje maminka měla jednou velkou rýmu a pak nám říkala, že jí vyšlo při smrkání něco, co považovala za nosní sliznici. Od té doby neměla čich. Napřed ani na vůně, ani na pachy, v praxi jsme jí třeba musely pomáhat, aby nepoužila vejce "pukavec". Něco málo se jí, než zemřela, trochu obnovilo, ale minimum. Shodou okolností se čich poškodil i mně. Těžko mi to někdo uvěří, ale po sezóně 2000 jsem byla v Tunisu (viz příspěvek Zachránil mě osel....) a tam byl v tom místě hrozný nepořádek a všude zápach. To se mi usadilo v nose a nemohla jsem se toho zbavit ani doma. Překrylo mi to všechny další vůně i pachy. Postupně to sice vymizelo, ale schopnost dobře cítit se nevrátila. Opravdové vůně cítím minimálně a z nejmenší vzdálenosti, zatímco pachy, např. ze zoologické zahrady, mám v nose ještě večer. No, ale mohla jsem dopadnout hůř. Je to opravdu zvláštní, Olda nebo Libor přišli o kvalitní čich po úraze, ale já? Když jsem na ORL tehdy říkala, že to mám od té dovolené a že tomu říkám "tuniský smrad" (černý humor), doktorka padala smíchy, ale nevěděla, jestli nepřeháním, a nic mi nedala.