Jistě je mezi vámi většina těch, kteří znají lidi s vážným postižením zraku, sluchu, čichu, chuti nebo hmatu, a vůbec tu nechci poučovat. Ale představím vám v krátkosti příběhy, které jsem během života nasbíral a které ukazují, jak dobře se máme my, kteří ještě obstojně vidíme a slyšíme. A vezmu tři smysly, které bývají postiženy méně často než zrak a sluch.
Hmat
Ono vlastně nejde přímo o hmat, nýbrž o nervové čití, především v prstech či jinde v kůži, o receptory, kterými člověk vnímá bolest, chlad, teplo, ale i tlak nebo dotek. Ve skutečnosti jsou termoreceptory tak bleskurychlé, že tělo pomocí vrozených reflexů reaguje dříve, než vůbec dojde ke škodě. Tak třeba ucuknete rukou ještě dřív, než se stačíte vážně popálit o rozžhavená kamna. A o tom chci krátce napsat.
Bylo to zhruba v roce 1953, kdy jsem jako pětiletý hošík dlel na letních prázdninách u své babičky. Jedna velká světnice, kde se vařilo i spalo, znáte to. Jednou přišel na návštěvu náš strýce Karel. Za války pracoval v poličské muničce a právě tam nějak přišel… o hmat. Či přesněji právě o ty receptory, kterými lze vnímat chlad nebo teplo. Už nevím, co jsem právě dělal, když jsem zaslechl strašný výkřik tety Pavly: „Karle! Ježíšmarjá! Dej pryč ruku!“
Brzy jsme všichni ucítili spáleninu živého masa. Strýc rychle ucukl, ale bylo pozdě. Byl opřený o zcela rozžhavenou plotýnku a teď se nevěřícně koukal na cáry spáleného masa. To bylo mé první setkání s člověkem, který přišel o smyslový orgán.
Chuť
Druhý příběh je z roku 1972, z Mariánských Lázní. Byl jsem tam na vojně a opravdu to nebyl lázeňský pobyt. Tvořil jsem s další „spodinou“ tehdejší společnosti (zlodějíčci, násilníci a politicky nespolehliví) nárazový motostřelecký čili pěší štít nenadálému útoku západoněmeckých a amerických armád. (Naštěstí se lekly a nezaútočily.)
V kasárnách se postupně dala dohromady skupinka lidí, z nichž většina měla vysokou školu, avšak dostihla je normalizační mašinérie. Pamětníci potvrdí, že když jste tehdy, po roce 1969, neprohlásili, že císař je velmi dobře oblečený, a stále jste tvrdili, že je přece nahý, byli jste nějak potrestaní. Já tou vojnou u „bigošů“. A tam jsem se seznámil s Honzou.
Byl to docela milý kluk, ale začal nám vypíjet celé lahve se šťávou, které si naše poloilegální skupina intelektuálů kupovala v armádní prodejně za docela těžce ušetřené peníze (cigarety měly přednost). Ukázalo se, že Honza má v poslední době neustálou, ustavičnou a naprosto neukojitelnou žízeň. Když už nemohl pít vojenský čaj ani vodu, používal společnou šťávu. Nakonec se s tím dostal do vojenské nemocnice v Plzni. Tam se mu například stalo, že když už nemohl žízní vydržet a odporně nasládlého nemocničního čaje byl přepitý, vydal se do prodejny.
Vzal si peníze, rychle ještě vypil litr toho čaje a spěchal do prodejny, která byla za rohem. Když tam ale přišel, byla tam fronta. Tak čekal, až se dostane na řadu. Mezitím však cítil tak prudkou žízeň, že musel vypít kofolu, kterou tam měla prodavačka připravenou na pultě. Pak další a další. Když konečně přišel na řadu, měl v náručí šest prázdných flašek a prodavačka mu chtěla vrátit zálohu…
Tak to jen abyste pochopili, o co šlo. Měl skutečnou nemoc, jejíž název vám bude připadat směšný, jako z pohádky s Láry Fáry. Měl žíznivku. Latinským názvem diabetes insipidus. To je vzácné onemocnění postihující hlavně mladé muže. Jeho příčinou je porucha funkce hypotalamu, což je část mezimozku, odpovědná za koordinované fungování všech vnitřních orgánů. Kromě jiného se zde vyrábí hormon, který se dopravuje do ledvin, v nichž zabraňuje nadměrnému úniku vody močí. Honza prý dokázal za den vymočit víc než deset litrů – a měl neuhasitelnou žízeň. (Ten hormon se jmenuje ADH, ale nechtěl jsem to původně ani napsat, abyste si to nepletli s dnes populární poruchou ADHD. J)
Příhoda má své vyústění čili pointu – tentokrát opět smutnou. Honza vystudoval VŠ chemicko-technologickou v Pardubicích, následkem tohoto onemocnění dostal modrou knížku a mohl z vojny odejít do civilu. Jenže – přišel o práci! Byl totiž ochutnavačem piva ve smíchovském pivovaru, což zdaleka není totéž jako popíjet pivo v hospůdce. Člověk sedí půl směny na zadku, vypije doušek piva, pocumlá v ústech čili ochutná, pak ho vyplivne, zají to soustem chleba, udělá si poznámku do evidence, pak si vezme další doušek a tak dál. Takže Honza svým onemocněním ztratil základní kvalifikaci pro své povolání.
(Celý příběh měl ještě neuvěřitelné pokračování, které jsem zahrnul do své knížky Maléry a já. - Ačkoliv to celé vlastně není o chuti, nýbrž o žízni, která znemožňuje používat chuť.)
Čich
Tady budu čerpat z vlastní zkušenosti a bude to tentokrát „šťastně dopadlá“ příhoda. Před dvaceti lety jsem spadl s kola (prý jsem byl sražen autem, nepamatuji se), mozaikovitě si přelámal čelní kost, poranil oční svaly a nerv, zlomil horní čelist atd. Úrazem jsem taky přišel o čich. Dočasně, ale to jsem na začátku nevěděl.
Varovali mě hned v nemocnici Na Homolce: „Mozkovou plenu vám zalepíme, čelist sešijeme, ale čich, ten obnovit nedokážeme.“ A vida, on se mi začal časem vracet. Poznenáhlu a postupně. Nejdřív jsem začal cítit spáleniny. Například kouř z komína, výfuk auta, cigaretu. Dokonce guláš. Prostě všechny pachy tohoto druhu. Ale tím to neskončilo. Následovaly další pachy a vůně. Například různé pachy z jídel a později i ženská vůně (myslím tu přírodní). Co trvalo nejdéle, to byly sladké a květinové vůně včetně voňavek. Vůbec nejdéle to trvalo mýdlům a rozkvetlému šeříku. Ale i ty nakonec podlehly mému nosu. Možná že ještě pořád některé pachy nebo vůně necítím, ale nevím o tom.
Chci napsat, co se mi stalo v období mezi rybím filé a dezinfekčním mýdlem. Šel jsem sídlištěm od garáží domů, a když jsem procházel mezi paneláky, ucítil jsem náhle – je to možné? Je toto vůbec možné?! … Rozhlédl jsem se – a nedaleko mohutně kvetl šípkový keř. Šípková růže! Já cítím šípkovou růži! Lidičky! Přiskočil jsem ke keři, aktovku odhodil na zem a opatrně přičichl k nejbližšímu květu. Óóó – skutečně! Já cítím tu jemnou vůni šípkové růže! Honem skláním hlavu k sousednímu květu – opět, ano, cítím. Ještě k dalšímu květu. A k dalšímu. Nemohu se nabažit. Lidi, já se nemohl nabažit té vůně…
Náhle ze sousedního vchodu vychází naše kamarádka Blanka s taškou na nákup a hned se ptá: „Ahoj, co to prosím tě děláš?“
„Já, já jaksi tento… tamhle... jako že… no – něco tu hledám!“
„Aha, hledáš, jo?“ říká pochybovačně a odchází.
A já letím domů a už ve dveřích řvu: „Já cítím šípkovou růži! Haló, pojďte všichni sem, cítím šípkovou růži!“
Z obýváku však vynoří soused Lojza, s kterým se často navštěvujeme. „Cože to křičíš?“ ptá se posměšně. Okamžitě zvadám. Ten vůl, proč tu je? Úplně mi to zkazil! A tak to dnes říkám aspoň vám. Lidi, já cítím šípkovou růži! Není to krásný?
