Chřest, kapary, kambala. Jak se vařilo za první republiky?

Rodinnou školu absolvovala moje matka, ale nakonec s větší invencí vařil můj otec strojní zámečník. Ano máme všechny možné vymoženosti a polotovary, ale můj složitý elektronický hrnec na pomalé vaření moje matka jednoduše nahradila tím, že hrnec šoupla do jiného místa sporáku na uhlí. :-)

Z dětství vím, že moje maminka vařila různá jídla, která se dnes už nevaří. V 50. letech, kdy byly navíc potravinové lístky, vůbec nevím, jak dovedla uvařit dobré jídlo z toho málo, co bylo. Domácí jídla mám ráda celý život, vařila jsem každý den pro rodinu, nechodili jsme do jídelen. Vařím si vlastní jídlo i dnes, kdy jsem už řadu let sama a nepoužívám žádné "urychlovače", nejím hamburgry, do " mekáče " také nechodím. Občas uvařím společný oběd pro dcery a vnoučata a ty se těší na něco z české kuchyně, jako svíčková, kuře na smetaně s domácími knedlíky a podobně. Velmi mě překvapila vnučka/ 25/ , že ráda vaří a umí opravdu dobrou koprovku.

Naše maminka vzhledem k tomu, že k nám byla starší, byla prvorepubliková kuchařka, i když byla vzdělaná. Nejspíš se to naučila podle své matky nebo kuchařských knih. Vařila ale hodně klasicky a v těch 50. letech už nebyl valný výběr. Např. chřest jsem jedla poprvé až koncem 70. let na nějakém večírku v NDR, Spargel - nevěděla jsem, co to je.

Doma vařená jídla jsou kvalitnější a levnější, ale záleží na tom, jestli maminka ráda vaří nebo to bere jako nutné zlo. Zaměstnané maminky na to vaření moc času nemají a nabídka, jak si to usnadnit, je veliká. U dcery vidím i to, jak moc záleží na tom, co dětem chutná a co ne. A fandím všem tatínkům, kteří se nebojí stoupnout si ke sporáku a nakrmit celou rodinu!

Ty školy existují a lidově se jim říká KNEDLIKARNA. Ale myslím že za první republiky se vařilo dobře a rozmanitost byla. A hlavně suroviny byly čerstvé zejména co se týče zeleniny a ovoce. I maso bylo lepší a hlavně bylo naše a nemuselo se dovážet z celého světa jako nyní.

Rodinné školy s maturitou snad již opět existují, ale je jich žalostně málo. Že by byl tak malý zájem děvčat či jejich rodičů o ně? Budeme tomu říkat retrovzdělání?

Moc hezký článek. Díky.