Mami, ten tvůj zeleninový záhon hyzdí zahradu, musí pryč.
Dědo, v tvém zdravotním stavu už nemůžeš jezdit na turistické výlety, když se ti tam něco stane, způsobíš problém celé rodině.
Babi, neseď pořád na zahradě u knížky, buď více aktivní.
Mami, nechápu, jak můžeš nosit tu výraznou fialovou barvu, je nemožná, nemoderní, vezmu tě ke své kadeřnici a uděláme úplně jiný účes.
Ne. Ne. Ne.
Kdo slyší takové věty a chce se mu na ně reagovat slovem ne, měl by to ihned udělat. Kdo mlčí, natož přikyvuje, nedělá dobře ani pro sebe ani pro autory těch vět, kteří je mnohdy pronášejí ve víře, že dělají pro svého příbuzného to nejlepší.
Moji milí, ten zeleninový záhon mám tady celý život, a dokud tady budu já, bude tady i on. Ne, nepůjde pryč.
Ne, nepřestanu jezdit na turistické výlety, není vám nic do toho, jak trávím svůj volný čas stejně, jako do vašeho volného času nemluvím já vám, moji milí.
Můžu si sedět kde chci a s čím chci.
Ne, aktivní nebudu, aktivní jsem byla celý život, když jsem chodila na šest ráno do továrny.
Ne, neuděláme jiný účes, je to můj účes, a když budu chtít, aby byl třeba zelený, bude zelený.
Je to zvláštní, ale mladí lidé si zpravidla svůj názor a způsob trávení života v rodině rázně prosadí. Klidně se s rodiči či prarodiči kvůli němu pohádají a pak si mnohdy dělají to, co chtějí. Když se takto radikálně projeví starší člen rodiny, mnozí se diví.
„Někdy mám pocit, že se od nás starších požaduje, abychom se stáhli do ústraní, moudře pokyvovali hlavou a mlčeli,“ říká se smíchem pětasedmdesátiletá Irena, která žije v dvojdomku se svou dcerou a její rodinou. „Zpočátku jsem spíše ustupovala, ale od doby, kdy se rozhodli zrušit můj kurník, jsem začala radikálně říkat ne. Kurník je můj a bude tady stejně jako moje slepičky. Já mladým taky neříkám, že se mi nelíbí ten jejich plastový bazének a podivné sošky na zahradě. Ano, výsledkem je, že náš dvojdomek vypadá neuspořádaně, mísí se tu různé styly, je tu binec, ale co? Prostě tady žijí různě smýšlející lidé s vlastními názory,“ vypráví.
„Současná generace seniorů je jiná, než bývaly ty předešlé. Více je to vidět na ženách. Dříve byly ženy vychovávány k poslušnosti. Mnohé se celý život řídily tím, co řekli jejich partneři, nebyly zvyklé projevovat názory a starat se samy o sebe. To se mění. A až zestárne generace, která je ve středním věku, bude ta změna ještě více patrná,“ míní psychiatrička Tamara Tošnerová.
Umět říkat ne je užitečné, ať je člověk v jakémkoli věku a pohybuje se v jakémkoli prostředí. Je dobré umět to říkat v práci, doma i ve vztahu. Jistě, jde o umění kompromisu. Nejde vše negovat, je třeba brát ohled na názor druhých. Ale psychologové doporučují, aby si každý udělal malý test a spočetl si, kolikrát za uplynulý rok v nějaké situaci řekl rázné ne, nebo naopak situaci, která mu nebyla příliš příjemná, řešil mlčením či odchodem. Pokud je situací řešených rázným odmítnutím výrazně méně nebo snad žádné, je to důvod k zamyšlení.
Říkat ne neznamená říkat: to mě nezajímá, dej mi pokoj, nemáš pravdu, nemám tě rád, jsi hloupý. Právě proto jde o umění. Vyslovit nesouhlas, zachránit sám sebe, neznepříjemňovat si život, ale zároveň neurážet druhé, nebýt sobecký, neslušný. S noblesou to nedokáže každý, a proto je mnohdy jednodušší a příjemnější mlčet, přikyvovat. Mnozí to známe z různých životních situací.
„Vždy si uvědomím, jak hloupě se chovám, když přijmu hovor z neznámého čísla a jsou tam nějací nabízeči nevím čeho všeho. Hučí do mě, mluví tou svou příšernou formální řečí a já mlčím. Nemám odvahu jim říct, aby mi už nevolali, že nic nechci. Místo toho třeba řeknu, že se mi to teď nehodí. Takže otravují další dny znovu. Já to nezvedám, ale rozčiluje mě to. Můj muž nedávno neuvěřitelně vlezlé slečně volající z nějaké finanční instituce řekl, že si nepřeje, aby byl telefonicky kontaktován, aby mu už nevolala. A má klid. On umí říkat ne, já to nedokážu,“ vypráví šedesátiletá Gabriela. Podobně se nedávno zachovala, když jí dcera ve čtvrtek oznámila, že v pátek nutně potřebuje pohlídat vnučku. Gabriele se to vůbec nehodilo, byli s manželem domluveni na oslavě u přátel. Ti se na ně velmi těšili, mělo se jet na chatu za Prahu, další rodina byla závislá na tom, že je tam Gabriela odveze autem. Všechno zrušila, šla hlídat vnučku. Jen proto, že její dcera si na rychlo domluvila wellnes pobyt s kamarádkami. Nešlo o nemoc, o výjimečnou situaci, kdy je pomoci třeba. „Já prostě dceři neuměla říct ne. Raději jsem se kamarádům vymluvila, že se v rodině něco stalo, a šla jsem hlídat. Manžel je kvůli tomu hodně naštvaný a dceři řekl, co si o tom myslí. Já se tím trápím, ale vím, že příště zase nedokážu odmítnout. Taková prostě jsem,“ přiznává Gabriela.
Psychologové tvrdí, že za neschopností říkat ne se často skrývá obava, že budeme působit neslušně, neurvale, že nás okolí nebude mít rádo. A tak raději nemáme rádi sami sebe a děláme často něco, co vlastně dělat vůbec nechceme.