Veterináři se shodují, že ačkoli po psech často touží děti i mladí lidé, lepšími pány je generace od pětačtyřiceti nahoru. A ta si také psy nejčastěji pořizuje. Jenže, pozor, pes může do domácnosti přinést kromě radosti i hodně starostí. Jakkoli to zní krutě, při pořizování si psa je třeba přemýšlet, jak budeme žít za patnáct let. Ne nadarmo se říká, že na stárnutí se má člověk připravovat už od mládí.
Takže, počítejme: Pejsci se při dobré péči dožívají patnácti let i více let. Když si v šedesáti pořídíme štěně, budeme mít za patnáct let sílu a možnosti se o ně starat? Zvířecí společnost, to není jen mazlení a společné posezení u televize. Jsou to procházky, koupání, návštěvy veterináře. Starý pes jednou třeba nevyjde do schodů, nevyskočí na pohovku, začne dělat loužičky i doma. Pokud má starší člověk se zdravotními problémy většího psa, kterého také začne zlobit zdraví, neví, zda se dříve starat o sebe nebo o něj. Ale dost strašení. Život se psem je především velká zábava a spousta lásky, jen je třeba najít toho pravého.
„Lidem vyššího věku psa rozhodně doporučuji,“ radí veterinářka Hana Žertová. „Nejen proto, že jim zpestří život doma, ale také proto, že pes vyžaduje každodenní péči. Tudíž majitele nutí k procházkám, dává motivaci k pohybu a dodržování pravidelného denního režimu. Díky psům jsou lidé také v kontaktu s dalšími pejskaři, takže mají společenský život. Často se dají do řeči se sousedy nebo cizími lidmi právě jen díky tomu, že vedou pejska,“ vysvětluje.
Pozor na velká plemena
Pokud jsme zvyklí mít celý život velké psy, ve věku kolem šedesátky bychom si pořízení štěněte velkého plemene měli dobře rozmyslet. Mladý pejsek je divoký. Štěně potřebuje běhat, skákat a s udržením rozveselené dogy na vodítku má co dělat i dvacetiletý atlet. Rozlučme se také se psy, kteří potřebují výcvik a pevné vedení. Některá takzvaná bojová či hlídací plemena velmi dobře vycítí slabost majitele a začnou si dělat, co chtějí.
Je zbytečné se stresovat tím, že se nám chce se po obědě natáhnout, zatímco na nás u dveří vrčí dobrman naštvaný, že nejde na procházku. Existují totiž plemena, která si nepřejí nic jiného, než si po obědě zdřímnout s námi: pudli, bišoni, maltézáci. Ale velký výběr mají i ti, kteří malým pejskům neholdují. Mezi psy s klidnou povahou patří i větší plemena, například labradoři, zlatí retrívři. Pozor na roztomile vyhlížející jezevčíky, westíky, jorkšíry a jiné druhy teriérů. Jsou sice malí, ale starosti s nimi mohou být velké. Jezevčíci mívají často potíže s páteří, takže je třeba je nosit do schodů. Malí teriéři sice vypadají jako hračky, ale potřebují pevné vedení, často pevnější než mnohá větší plemena. Jsou svéhlaví a rádi štěkají. Ve vyšším věku zapomeňme na chrty a lovecká plemena, která potřebují hodně běhat. Ty si pořizujme jedině, pokud máme velkou zahradu, kde se mohou vyřádit.
Univerzální rada, jaké plemeno je ideální pro který věk, neexistuje, ale z charakteristik v psích atlasech a z konzultací s veterináři se dá hodně dozvědět. Čím je vyšší náš věk, tím více bychom se měli rozhlížet mezi rasami, které se používají ke canisterapii. Tedy metodě, kdy se terapeuti snaží zlepšit psychický stav nemocných či postižených lidí tak, že k nim vodí psy. Mohou je hladit, dotýkat se jich a to zlepšuje náladu. Tito psi jsou totiž klidní, přátelští a snadno ovladatelní.
Nefixujme psa jen na sebe
Největší problémy nastávají, když si pejska pořídí člověk, který žije sám. Na jedné straně získá kamaráda, na straně druhé, když onemocní, se o psa nemá kdo starat. Psa nejde jen tak někam odložit. I když se najdou ochotní známí, sousedé či rodinní příslušníci, pes si u nich obvykle zvyká těžko, trápí se. A trápí se i majitel, protože pořád myslí na to, jak se jeho pes má. Právě psi starších majitelů jsou na své pány mnohem více fixovaní než psi vyrůstající v mladých rodinách s dětmi.
Seniora totiž berou jako svého jediného pána, k jiným lidem jsou zpravidla méně důvěřiví.
Nejlepší variantou je, když je pes zvyklý na více členů rodiny. Pokud člověk vyššího věku žije s pejskem sám, měl by jej zvykat na někoho z příbuzných či známých, který by se o něj v případě potřeby postaral. Nemusí vždy jít jen o nemoc. Jsou případy, kdy si lidé kvůli pejskovi odepírají lázně nebo vícedenní výlety, protože jej nemají kam dát. A to je zbytečné.
Především však nezapomínejme na to, že náš pes bude takový, jací jsme my. Veterináři i chovatelé se shodují, že psi čím dál více přebírají chování svých majitelů. Ne nadarmo se říká, že psy polidšťujeme.
„Pes, který žije s lidmi doma, je čím dál více podobný člověku, než třeba pes policejní, který žije v kotci a chodí na výcvik,“ říká chovatel psů Václav Tomšovský, který je cvičí pro film a televizi. „Je už prokázáno, že pes z domácnosti chápe průměrně dvě stě výrazů z lidské řeči. Psi z kotců jsou třeba stejně inteligentní, ale nemají tu slovní zásobu.“
Takže je jen na nás, jestli si vybereme psa, který se nám stane kamarádem, s nímž si dobře popovídáme. Anebo protivníkem, se kterým se budeme hádat.
