Všechny cesty vedou do Říma. Tak jsme s Helíkem toto heslo trochu podráždili, a Řím na 4 dny navštívili. Zážitky jsme měli krásné, ale zároveň jsme poznávali i nepoznané běžné věci kolem nás… Ale vše popořadě.
Přistáli jsme v Římě na hlavním letišti, které je tak velké, že to naše letiště v Praze je proti tomu prťous. Ale díky jasnému orientačním systému bez písmen jsme lehce nalezli v tom šramotu kolem východ i směr na nástupiště rychlovlaku Leonardo expres na hlavní nádraží do Říma, kde se zároveň protínají všechny trasy metra, včetně venkovního autobusového nádraží pro městské linky po centru Říma. Musel jsem si zase vzpomenout na porovnání našeho hlavního nádraží, kde je jedna jediná linka Metra, a o autobusech ani nemluvě. Vyšli jsme ven, a tam fronta jak ve čtvrtek před Kauflandem, kdy jsou slevy. Minimálně 100 metrů. A hádejte, na co. Na taxi. Po MHD nejvíce využívaná doprava. Kde na to ti Taliáni berou?
Metrem jsme dojeli do hotelu, ubytovali se a hurá nazpět metrem do centra města. Byl jsem opět překvapen a mile. Na mapě jsou historické cíle na první pohled daleko od sebe, ale stačí se rozhlédnout a tam je to a to, tam zas toto, a ono se to vše včetně Vatikánu dá projít za jeden den. Kromě prohlídek památek. Doporučujeme dvě věci. Přes internet si zakoupit ROMA PAS, na dny, kdy tam jste a máte veškerou dopravu zdarma, a slevy na vstupném v muzeích. Do kostelů a basilik se vstup neplatí. My jsme si zaplatili na dva dny i BIG BUS,
Otevřený patrový autobus, který s vámi objede všechny hlavní památky, a vy si určíte, co navštívit prioritně a co počká na další den. Můžete kdykoliv vystoupit, nastoupit a pokračovat v 15 min. intervalech. Jako bonus máte prvé dva vstupy do jakéhokoliv muzea či památky zcela zdarma a bez čekání ve frontách turistů. Pokud si sednete hned na první řadu autobusu v patře, budete mít zvláštní pocit. Sedíte doslova ve výšce 4 metrů, blíž k silnici než řidič, koukáte na ruch města a dopravy z patra, podvědomě budete mít cuky točit volantem, brzdit a přidávat plyn. Co nás opět zaujalo, bylo to, že všechna auta nebyla mytá, a byla jak posypána žlutým kypřicím práškem až tak, že jsem čekal, kdy se během jízdy z nich stanou autobusy. Optal jsem se koktavě mezinárodní řečí všehochuti a mimiky, proč tam mají ta auta i motorky tak maskovaný.
Dozvěděl jsem se, že den před příjezdem déšť přinesl s větrem jemný písek z Afriky, a tak tím pískem hezky pocukroval vše, co bylo na zemi. Asi proto, abychom měli sladký život v Římě, ale bylo to zajímavé. Italové v klidu, no co, vítr odfoukne, a dokonce i já po lehkém jemném deštíku, který trval asi půlhodinku, jsem večer měl puntíkovanou černou bundu. Od písku ze Sahary. A zadarmo.
Když jsme jeli busíkem do centra, čekalo nás překvapení, jak to ve světě chodí. Přijdete na jakoukoliv stanici MHD, a tam máte na tabuli číslo spoje, šipku, kterým směrem to jede, vyjmenované stanice, a označení té stanice, kde právě stojíte. Dole informace, kdy bus jede. A to od 6,00 – 21,00 nic víc.
Zkrátka Ital přijde, ví, kterým směrem, nebo název stanice, a čeká, čeká, až bus dojede. Zda za dvě minuty, deset, 15 minut, půlhodinu, no co, ono se to nezblázní… Živě jsem si představoval, co by se stalo, a hlavně, co by to udělalo s lidmi, kdyby stejný informační systém zavedli i u nás. /
První návštěva bylo Koloseum.
Úchvatná stavba, historie doslova na vás dýchá při každém kroku a vy v duchu slyšíte slova gladiátorů:
„Ave Caesar, mori turi te salutant“.
Sice je z Kolosea zachovaná 1/3 stavby a základy podzemních kobek, kde byli gladiátoři, čekající na svůj osud, ale i kotce pro dravou zvěř, s kterou bojovali o život. Zajímavá zábava obyvatel Říma.
Mám bohatou fantazii, a tak jsem si představoval sám sebe, jak jsem oblečen v dobovém obleku gladiátorů, v ruce držím zbraň na svou obranu i vítězství, slyšel jsem, jak kolem davy kříčí Roma zdraví Romana, a já najednou stál v aréně jako gladiátor, a Cézar jen tiše procedil mezi zuby: "A teď se ukaž, frajere."
Druhý den jsme prošli centrum Říma, navštívili pár basilik, kostelů, které jsou rozesety snad v každé ulici. Po návštěvě několika takových objektů už ztrácíte orientaci, co kde je, zdá se vše skoro na stejno. Proto jsme se začali zajímat víc o prostředí kolem, kde co je, jak tam Italové běžně žijí. Zajímavé postřehy. Například v celém centru Říma, kde jsou soustředěny jak památky, tak i běžné domy k bydlení, nenajdete žádná obchodní centra, budovy plné krámků, tak jako u nás, ani obchodní a firemní centra, jako např. na Václaváku v Praze. Všechny budovy jsou stavěny stejným stylem, malé krámky, prokládané krámky s občerstvením, stolečky k sezení na chodníku, žádné velké reklamy, a co nás udivilo, budovy tam jsou ve stejném rázu stavěny do stejné výše. V ulicích a uličkách velké množství skútrů, a i ve slepých uličkách, které mají sotva 3m šířky a 60 metrů délky obchůdky s pečivem, s pitím a prodejem kávy u stolečku. Vše na vás doslova křičí, zpomal, sedni si, klídek, zítra je také čas. A nemyslím tím jen okolí památek. Zkrátka uštvaného Itala, co kouká do mobilu a žene se vpřed hlava nehlava, jsme nepotkali.
Jak jsme tak courali, koukali a ochutnávali zmrzlinu, kterou si pohodlně a rychle vyberete v jakékoliv ulici- HAHAHA – prdlaj dudlaj. Obrovský italiano problém. U nás tak 4-6 druhů zmrzlin, tam minimálně 15 druhů. Ale našli jsme i cukrárnu, kde měli…. Ano, počítali jsme to nevěřícně dvakrát…150 druhů zmrzlin. Chcete ochutnat? Přepadla vás mlska? Tak jukněte…
A tak jsme se doslova prolízali do dalšího státu, a to z Itálie přímo do Vatikánu. Kdybychom věděli, co tam spatříme, tak si místo zmrzliny vezmu igelitovou tašku. Proč zrovna tašku? To vám řeknu v pokračování. Budete doslova zírat… Jako my.
