Příliš mnoho vnoučat. Problém?

Nikdy nebagatelizuji nic z toho, co jsem sama neprožila, natož názory druhých. Pouze na vlastních chybách vidím, kde druzí chybují. Z právě prožitého se utváří další způsob života a proto jsou názory tak různorodé. "Všeho do času."

Marie, já byla babičkou dokonce ve dvaačtyřiceti. Vyženili jsme dvouleté zlato. Líbí se mi to kategorické NE, ale já sama ho nepoužívám. Každý žije po svém. Někdo je rád láskyplnou babičkou a jiný zase třeba křepčící stařenou....v pestrosti je krása ;-)

Poprve jsem se stala babičkou v 45 letech, první vnučka byla u mne nejdelší dobu, bydlela u nás několik let i s rodiči - já si ráda z jejího života psala deníček a pak z něj vytěžila na menší úsměvnou publikaci "Život je dar" - vydanou vlastním nákladem - skutečně vnučka byla pro mne v tomto věku nádherným darem. Postupně se mi od tří dětí narodily další vnoučata - měli jsme celkem devatery křtiny. Já jsem si vnoučátka užívala skutečně všechny, s některými jsme byli i společně na dovolené, někdy sama na týdením pobytu seniorů s vnoučaty - byla jsem tomu moc ráda i když to bylo někdy velice náročné. Nyní bude mít můj nejmladší vnuk 9 roků, všichni jsou vedeni doma ke sportu ale i k práci - takže s nimi chodím jak na hřiště, na vycházky, jezdila jsem s nimi na kole, ale hlavně mi teď u mne už občas v mém věku 71 let pomáhají. Já se chodím dívat na jejich vystoupení na hudebních koncertech, protože jich hodně hraje na různé hudební nástroje, na sportovní soutěže, chodím s nimi do divadla, už jsem byla i nejstarší vnučce na promoci - tak jako na slavnostním předávání výučního listu dalšímu vnukovi. Ale musím přiznat, že vždy když jsem zde měla jen jedno menší dítě, tak jsem se mu mohla nejvíce věnovat, vyprávět si spolu, kreslit, vařit, péct, chodit do přírody - když bylo současně víc vnoučat, bylo to náročnější - ale zvládnutelné. Ale jsem moc vděčna všem rodičům, že vnoučátka mohla u mne občas pobývat - teď už víc odrůstají a nastane čas, kdy mne už moc potřebovat nebudou. Ale snad se také někdy v budoucnu dočkám nějakého pravnoučátka a už se na občasnou procházku s kočárkem moc a moc těším...

Neznám nic lepšího, než se věnovat vnoučatům - ale dcera bydlí daleko a syn a snacha zatím nemají zájem. Tak jsem zvědavá, jestli se dočkám nějaké změny.

Kdo chce plodit děti, musí se o ně muset postarat. Ne, jen je udělat... :(

Paní Jindřiška v diskuzi vzpomíná na svou babičku. Taky jsem zavzpomínala. Dnes bych ji popsala jedním slovem - obětavá. Napadá mě, jak jsme jiné(í). Určitě máme jiné podmínky i možnosti, než měly naše babičky. Ale nikdy jsem tu svou bábi neslyšela mluvit o tom, že chce mít čas na své koníčky, že má svůj život, svůj program. Milovala jsem ji, nikdy jsem ji neviděla rozzlobenou naštvanou, vzteklou. Moje vnučka to o mně už bohužel říct nemůže. A to mě mrzí. Taky bych chtěla, aby na mě jednou vzpomínala s láskou.

Myslím, že se dnes na babičky opravdu nakládá hodně. Děti mají pocit , že když jste v důchodu , tak máte spousty času se věnovat vnoučatům a dokonce i psům. Jsem babička , která vždy pomůže , ale je to někdy náročné.

Vnoučata 19, 13 a necelé 2 roky jsem vždy měla a stále mám pouze pro radost. Děti, ať jsou to vnoučata, či pravnoučata, vždy mají své rodiče. Jako mladá jsem nepochopila svoji maminku, když měla s odchodem do důchodu, ve svých 54 letech první vnouče, moji dceru, že nebude hlídací babička. Odůvodnila to tím, že se celý život starala (4 děti) a období důchodu, že chce pro svůj zbytek života. Maminka ji zemřela ve třech letech, takže v našem pokolení od roku 1920 prostě hlídací babičky nefungují, protože nejsou zažité. Já tuto tradici rozhodně nechci porušit.

Vsechna moje vnoucata byla a jsou jak pytel blech, k neuhlidani.

...braly...