Kateřina má tři děti ve věku od tří do jedenácti let. Její bratr Viktor má dvě děti ve věku čtyři a sedm let. Když se všechna sejdou u babičky, je to velká jízda. Chaos, křik, zmatek, dospělí si nejsou schopni nic říct, všichni jsou zcela vyčerpaní.
„A tak se naše máma rozhodla, že nikdy nebude hlídat více než dvě děti najednou, že víc nezvládá,“ vypráví Kateřina. „Což je pro mě k ničemu, protože mi pomůže jedině to, když umístím děti všechny, jedině tak mám čas pro sebe. Takže s mámou licitujeme, jestli si o prázdninách vezme jen nejmladší dcerku nebo naopak středního kluka nebo nejstaršího kluka, případně, jaké z nich vytvořit kombinace. Ale nikdy nechce všechny najednou,“ dodává.
Poněkud rozladěný je i Viktor, který zastává názor, že by děti měly trávit prázdniny u babičky na chalupě společně. Má představu velké soudržné rodiny a chce ji v dětech budovat už od dětství.
„Představují si soudržnou rodinu tak, že mi sem navezou pět dětí v různém věku a sami si budou v Ostravě pracovat, případně užívat klidu. To je jejich představa prázdnin. Jenže já prostě hlídat pět dětí nezvládám,“ vypráví sedmdesátiletá Jana, babička.
Neznamená to, že by vnoučata nemilovala, naopak. Jen cítí, že už nemám sílu věnovat jim dostatek pozornosti, zařídit, aby se jim nic nestalo, věnovat se jim, když je mám všechny na své beskydské chalupě. „Měla jsem tady jednou všech pět a byl to pro mě týden naprostého stresu. Po návratu mi bylo tak zle, že jsem šla k lékařce a měla jsem naprosto rozhozený tlak i další nemoci,“ říká. Když má jednu nebo dvě vnučky, označuje to za naprostou pohodu. Společně si kreslí, vyprávějí, chodí na procházky. Když hlídá kluky, říká, že jejich hyperaktivitu nezvládá.
Podobných případů je hodně. Tím, jak se lidé často rozvádějí a navazují nové vztahy, jsou rodiny početnější a početnější. Mnohým prarodičům přibývají nevlastní vnoučata, která přivedli noví partneři jejich rozvedených dětí. V podobné situaci je například pětasedmdesátiletý František. Jeho syn má dvě děti z prvního manželství, podruhé se oženil, tím získal jedno nevlastní a narodilo se mu další. „Takže si představuje, že na dva týdny o prázdninách budu pomáhat s hlídáním čtyř dětí,“ říká František. „No to už je malá školka. Jednou jsem je vzal všechny na výlet a vůbec jsem to nezvládal. Už jen čekat s nimi na vlak byl totální stres. Uhlídat je na nádraží to bylo jako hlídat pytel blech. Děkuji, nechci, příště vyrážím na výlet zásadně jen jedním, maximálně dvěma kusy,“ směje se František.
Socioložka Lucie Vidovičová označuje období, kdy se od lidí očekává, že budou takzvaně aktivními prarodiči, za velmi těžké. Přesněji, je těžké naplnit prarodičovskou roli. „Od starších lidí se očekává, že se budou seberealizovat a řídit se současnými ideály aktivního a úspěšného stárnutí, ale zároveň i to, že budou rozsáhle poskytovat péči o vnoučata. Jenže to nemusí být jednoduše slučitelné,“ uvedla. Je spoluautorkou práce s názvem Význam prarodičovské role u mladých seniorů. A právě vztah prarodičů a vnoučat je v ní velkým tématem. Přesněji to, že si ho každý představuje poněkud jinak. Zatímco pro některou ženu může být životním naplněním a velkou radostí, když se jí v domě sejdou všechna vnoučata, radostně pro ně vaří a hraje si s nimi, pro jinou je to prostě stres. Je to podobné jako s mateřstvím. Některá žena se na něj celý život těší a hravě zvládne porodit a vychovat několik dětí, jiná ho bere spíše jako povinnost a takzvaně si ji splní jedním potomkem. Nebo třeba žádným, protože prostě vidí smysl života v něčem jiném.
Podobné je to s prarodiči. Ne každý má prostě potřebu svá vnoučata často vídat, stále se jim věnovat. Ne každý zvládá komunikaci s nimi, starost o kupu malých dětí. Někdo se tomu brání trošku z pohodlnosti, u někoho to neumožňuje věk a zdravotní stav, někoho to prostě nebaví. Přesto je prarodičovství pro většinu lidí velmi důležitá záležitost, i když už zmíněný průzkum ukázal, že přístup k ní je velmi subjektivní.
„Více než polovina respondentů – prarodičů označila tuto roli za nejdůležitější nebo druhou nejdůležitější ve svém životě. Nejdůležitější je pro šedesát jedna procent babiček a pro čtyřicet pět procent dědečků,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová.
Představa mnoha mladých lidí, že si pořídí početnou rodinu a všichni příbuzní pak kvůli tomu budou muset být nadšeni a v pohotovosti, je častá, ale poněkud pomýlená. Mít hodně vnoučat je fajn, ale opravdu ne každý je ve vyšším věku schopen a ochoten zvládnout péči o ně v roli babičky nebo dědy.
„Já vždycky mladým říkám, že si děti pořídili oni, ne já. Já už vychovala je, teď chci mít klid. Ráda si s vnoučaty pohraju, ale mateřskou školku už doma nechci. Nechápou to, dokonce jsem slyšela, že mě kvůli tomu snacha pomlouvá. Je mi to fuk. Než trávit víkend hlídáním čtyř křičících rozmazlených vnuků, raději jdu na výlet nebo do kavárny. Ano jsem sobecká, nepoužitelná potvora,“ říká jednasedmdesátiletá Marie, další z typických představitelek babiček, pro které hromada vnoučat v domě není právě tím největším naplněním života.
Pokud to někdo cítí jako ona, není důvod se za to stydět. Mnohem lepší je to takto na rovinu v rodině říct, než předstírat nadšení z hlídání dětí a pak z toho brát týden prášky na tlak a proti bolestem hlavy.