Příliš mnoho vnoučat. Problém?

Alice;nebylo téma jak se postaraji naše dėti o nás..Ale když už jste zde zabrousila.Má maminka si před skoro 20 lety požádala o umístėní do Domova dūchodcū,aby mne,jedinou dceru ,ničím nezatėžovala.Nikdy se toho nedočkala.Před necelými 3 lety v 88 letech bohužel zemřela.Před nedávnem jsem ze schránky vyzvedla dopis,kde jsem vyčetla,že má maminka sdėlit,zda trvá na místu v DD,protože AKTUALIZUJÍ POŘADNÍK...Nevímco k tomu dodat..m

Hano, je to jak píšete.Každý názor se o něco opírá.V mém životě měly obě babičky nazastupitelné místo a vždycky nám vštěpovaly, že rodina má držet pohromadě. Naši mladí si na chvíle své zábavy najímali slečnu na hlídání a to mi přijde v pořádku.Při jakékoli nemoci se starali oni sami, jsou přece rodiče. V případě, který jsem popsala níže (rekonstukce domu) jsem byla ráda nápomocná. Mám tři syny a v domě každého z nich mám své vlastní zázemí, prý až to bude potřeba. Jsem ráda za pevné vazby a rozhodně bych je nevyměnila za... no vlastně za nic.

Žila jsem ve společné domácnosti s maminkou,která chodila do práce,s dėdečkem a babičkou,která mē vlastnė vychovala.Nikdy jsem jako dítė neslyšela,že bych jí byla na obtíž,že by byla unavená či cokoliv podobného.Mėli jsme rodinný domek a malé hospodářství.Byla jsem zapojována do témėř každé práce... Když se nám narodila dcera,moje babička se vždy tėšila na chvíle,kdy bude moci u ní přespávat a užívat si venkova.Když se narodila 2.,bylo to bráno jako samozřejmost.Má babička i maminka z nich mėly radost a samy si přály je mít aspoň o víkendech u sebe. Mūj 1.vnuk a pozdėji i vnučka se narodili 300km od nás.Kdykoliv nás dcera či zeťák požádali o pomoc,pokud to šlo,vždy jsme vyhovėli. Další 3 malé vnučky bydlí od nás cca 400km.Když je to zapotřebí,i tady kdykoliv mūžeme,tak pomūžeme. Mám čas i na manžela,zahradu a spoustu jejrūznėjších aktivit.Myslím,že je to dáno geny.Když pomáhal nėkdo mi,proč bych já nepomohla dál...

Všechno je relativní, tak trochu odlehčím; Nikdy bych si netroufla tvrdit, že jsem dobře vychovala své děti, jako moje kolegyně v bývalé práci. Také stále vyprávěla jak si s dcerami 16 a 17 let rozumí, jak se jí se vším svěřují, "Ruku můžu dát do ohně, že jsou obě panny", za čtrnáct dnů přišla se slovy "Já kráva, já mohla mít dnes obě ruce upálený", jedna byla ve druhém měsíci těhotenství, ta druhá ve třetím a chystaly se dvě svatby. Jak jsem již napsala, jak jsem vychovala svoje děti a ony své děti, moje vnoučata, prověří teprve čas. Zda je budu coby nemohoucí stařenka očekávat třeba každý týden, nebo smířená se svým údělem alespoň jednou za rok.

Ájo nevím, co se mi povedlo, píši pouze o SVÝCH postřezích ze SVÉHO života a nemám ve zvyku komukoliv cokoliv podsouvat. Jsem taková, jak jsem byla vedena rodiči. Nemohu jim vyčítat pragmatičnost s jakou nás k životu vedli. Všechno jsem se naučila zkušenostmi získanými v rodině. Jak bych mohla vyčítat mamince, že vůči mě neprojevovala mateřskou lásku, když sama, jako sirotek nepoznala teplo maminčiny náruče. Kdo ji to měl naučit. Jak mohu vědět jaká jsem, v porovnání s ostatními, babička, když jsem žádného prarodiče nikdy nepoznala. Všechno ukáže čas.

Jíťo, to se Ti povedlo! :-) :-) :-)

To naprosto chápu, protože co vysíláme, to se nám vrací, podle přísloví, "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá." :-)

Znám i stařeny, staré ženy bez vnoučat :-(....vlídné stařenky jsou to opravdu jen zřídka

Každý si žijeme odlišný život a i roli babičky. Já si vnoučata beru na prázdniny a když bylo i je potřeba, tak pomohu. Moje maminka mi s dětmi také v prázdniny pomáhala a já také na svou krásnou, hodnou, láskyplnou babičku nikdy nezapomenu.

Znám i babičky, nikoliv stařeny, které by rády "křepčily", jen kdyby nebyly zaúkolovány hlídáním vnoučat. A aby to tak nevypadalo, tak říkají, že to dělají z lásky. Nic proti a všem těmto obětavým babičkám přeji, aby jim jejich milovaná vnoučátka, až je budou nejvíc potřebovat, lásku oplácela.