V ostravské rodině Bittnerových bylo hodně členů Sokola. Po skončení 2. světové války se radovali, že znovu budou moci cvičit, vést mladou generaci k zdravému stylu života, přispívat k budování nové vlasti. Alena byla od mládí nadšenou cvičenkou, proto byla velmi ráda, že byla vybrána na XI. Všesokolský slet v Praze, který se konal v červnu roku 1948.
Tehdy už členům Sokola bylo jasné, že se jejich poválečné ideály nenaplní. Poté, co v únoru 1948 převzali moc v zemi komunisté, se ukázalo, že Sokol je pro ně stejně nežádoucí organizace, jako byla pro fašisty.
Přesto cvičenci brali XI. Všesokolský slet v Praze jako příležitost ukázat svou jednotu, vyjádřit svůj nesouhlas s komunistickou vládou, ale především, dobře si zacvičit, setkat se, podpořit se navzájem.
Byl to na dlouhá léta slet poslední.
„Nechápali jsme, proč jsme komunistům tolik vadili. Proč nám vše brali. Vždyť my jsme celou válku byli Češi, vlastenci a chtěli jsme jimi být i nadále. Chtěli jsme pomáhat budovat republiku, vyjadřovat lásku k vlasti,“ říká Alena Grušková, dříve Bittnerová.
Je jednou z očitých svědkyní toho, co se na posledním sokolském sletu v roce 1948 dělo. „Marta Gottwaldová seděla na tribuně. My se divili, proč tam není paní Hana Benešová. My jsme pro ni měli kytku, měli jsme ji rádi. Pak někdo začal křičet: Paní Hanu máme rádi, Marta nám ji nenahradí. Pak jsme to křičeli všichni. Vždy někdo něco zavolal a my to opakovali,“ vypráví.
Když cvičenci odcházeli, u tribuny na ně čekaly skupiny mužů. „Oni to vlastně nebyli policisté, nýbrž estébáci, komunisté. Došli jsme k velké tribuně a tam na nás čekali. Dostávali jsme spoustu facek. Lítaly ze všech stran. Já přišla o zub, dodnes ho mám schovaný,“ říká.
Vyvázla dobře, mohla odejít na ubytovnu a pak odjet domů. Mnozí z účastníků sletu však byli rovnou zatčeni a skončili v uranových dolech. „Znám takové, kteří, když se po letech vrátili z vězení, přišli rovnou v tom sokolském kroji, ve které byli zatčeni. Nic jiného neměli,“ podotýká Alena.
Sokolská organizace komunistům silně vadila. Báli se jí, cítili, že její členové jsou jednotní, silní, že mají jasné názory. V době konání sletu v roce 1948 už měla více než milion členů, sletu se účastnilo přes půl milionu cvičenců. A ti se nebáli projevit svůj názor. Křičeli směrem k tribuně například heslo: Beneš na Hrad, ten druhý za drát. Když šli kolem tribuny, na které seděli Klement Gottwald a další komunisté, odvraceli hlavu na druhou stranu.
Podobné vzpomínky na slet má i bývalá gymnastka Věra Růžičková, členka družstva, které v roce 1948 přivezlo zlato z olympiády v Londýně. „My byly sokolské družstvo, ale vrátily jsme se v době, kdy Sokol začal být špatný. Tehdy proti němu začínal boj. Snažili se nás ze všeho vynechat, my byly považovány za špatnou společnost. V létě 1948 jsme jako olympijské družstvo vystoupili na XI. Všesokolském sletu v Praze. Měli jsme úspěch, byl to určitý projev vlastenectví. Někteří členové byli zatčeni přímo po odchodu z průvodu a vrátili se z vězení po deseti letech, ještě v těch sokolských krojích,“ vyprávěla pro společnost Post Bellum, která provozuje databázi Paměť národa, vzpomínky pamětníků zajímavých událostí.
XI. Všesokolský slet je označován za poslední otevřené vystoupení proti sílícímu komunistickému režimu a totalitní ideologii. Bohužel, mnoho jeho aktérů na svou odvahu doplatilo. Sokol komunisté zrušili, místo něj vznikly nové tělovýchovné jednoty, které převzaly jeho majetek. Lidé, kteří do nich chodili cvičit, však stejně pořád říkali, že chodí do Sokola, a tělocvičnám říkali sokolovny. Jeho činnost byla obnovena až po roce 1989.
Je dobré si připomenout, že je tomu přesně sedmdesát let od doby, kdy vůbec nebylo běžné a možné projevit nesouhlasný názor s politickými názory, natož politiky kritizovat. Mnozí na to už zapomněli, mnozí si to vůbec nedovedou představit. Ale paní Alena má doma pořád ten zub, o který kvůli tomu přišla. Ta nezapomene, stejně jako řada jejích vrstevníků.
