Nikdy dříve tomu tak nebylo. Jít do divadla, na výstavu, na koncert, zkrátka do společnosti znamenalo, že si člověk chtěl obléknout to nejlepší, co má. Jenže, co je nyní považováno za nejlepší? Někdo si nejvíce ze svého šatníku váží džínů světoznámé značky, za které dal pět tisíc a jsou tedy pro něj mnohem cennějším kusem oděvu než starý tesilový oblek, který oblékl naposledy před pár lety a připadá si v něm jako strašák. Pro některou ženu je to klasický kvalitní kostýmek, pro jinou rozevláté šatičky, které si koupila za pár eur na řeckém tržišti.
Každý se cítí dobře v něčem jiném, každý považuje za to stylové a správné oblečení něco jiného. Což je fajn jen do chvíle, než se vydáme někam, kde dříve bývalo zvykem dodržovat určitý dress code. Tedy soubor pravidel, na jaký typ akce se hodí to či ono oblečení.
„Tuhle jsem byl s přítelkyní v divadle, šlo o malou scénu v Ostravě. Byl jsem v divadle po pár letech, takže jsem netušil, že vzít si do takové malé nezávislé scény oblek a bílou košili s kravatou, budu tam exotem,“ vypráví pětapadesátiletý Petr. Jeho o pár let mladší přítelkyně se dostavila ve volných batikovaných kalhotách, balerínách a rozevláté košili. Měla batůžek. „Slušelo jí to, ona vždy byla taková víla, ale přiznám se, že když takto oblečená stála před divadlem, připadal jsem si v tom mém obleku divně, jako děda. No a pak, to bylo nadělení. Dvě dámy byly celé blýskavé, jako by šly na ples. Oblek měl ještě jeden muž. Převažovali úplně obyčejně oblečení muži v džínách a svetrech. A vidět byly i takové ty záplatované kostičkované outdoorové kalhoty a šusťákové bundy. Byl jsem zmaten a došlo mi, že malé divadelní scény jsou prostor, kde je možné vše. Akorát že to ve výsledku vypadá směšně,“ popisuje Petr velmi častou situaci, typickou pro dnešní dobu.
Situace je už tak podivná, že dokonce některá divadla na svých stránkách zveřejňují doporučení, jak by se k nim diváci měli oblékat. Dělají to například Městská divadla pražská, na jejichž webu se dají najít přesné rady, co se na kterou jejich scénu hodí a co ne. Například u Divadla ABC je uvedeno: Společenské nikoli slavnostní šaty, velké večerní na běžné představení opravdu nepatří, nosí se pouze na slavnostní premiéry. A přímo je uvedeno, co si pod tím představit. Muži: tmavý oblek, jednobarevná košile, černé uzavřené boty a černými ponožkami, kravata ladící s barvou košile. Ženy: polodlouhé šaty, kostým, sukně a blůza, malé černé, ale pozor na správnou délku, elegantní boty, nejlépe lodičky.
Ladislav Špaček, nejznámější český propagátor správní etikety, výstižně říká: „Nejdůležitější je naučit se respektovat prostředí a žánr situace. Sedět u táboráku v obleku je stejně bludné jako jít do Národního divadla v džínách.“ Zároveň však odmítá názor, že se doba rozvolnila až tak, že v džínách a košili nyní muž může jít prakticky kamkoli, jak si mnozí lidé myslí. Ve svých knihách píše právě o tomto zvolňování. „Část lidí, například mladí manažeři, mají o etiketu zájem, vědí, že na ní závisí jejich pracovní úspěch. Druhá tendence vede k ležérnosti, jednoduchosti, mám pocit, že se za ní někdy skrývá lenost. Uvědomme si, že se lidé mnohdy převlékali několikrát denně. Dnes si muž myslí, že když si ráno oblékne džíny a košili, je to ideální kombinace, ve které může být ráno v práci a večer v divadle,“ říká. Právě na etiketě týkající se oblékání je dobře vidět, jakými fázemi česká společnost prošla a jak rozdílný přístup k ní mají různé generace.
Ti nejstarší, kteří ještě prožili předválečné období, si často z dětství vzpomínají, jak rodina zasedala k nedělním obědům, maminka se oblékla do šatů a děti do nažehlených oblečků. Pořádaly se večírky a slavnosti, na které si každý oblékl to, co měl nejlepší, ať už šlo o lidi movité nebo o obyčejné dělnické rodiny.
Ti, kteří prožívali padesátá léta, naopak vzpomínají na to, že jít tehdy vyparáděný v drahých šatech nebylo zrovna strategicky správné. Člověk dostal nálepku buržoazní paničky nebo flákače, který má čas přemýšlet nad parádou místo toho, aby budoval komunismus. Herečka Alena Vránová jednou vzpomínala, jak v té době dostala od jisté soudružky vynadáno za to, že si na zájezd do Bulharska vzala hezké květované šaty. Holt, tehdy se i do divadla chodilo v teplácích a v šátku. Bylo naprosto běžné, že k divadlu přijel autobus pracovníků jednotného zemědělského družstva, kteří v pracovních oděvech napochodovali zhlédnout divadelní hru pojednávající o budování lepších zítřků.
To, jak lidé přistupují k etiketě, hodně vypovídá o stavu společnosti. Těžko říct, co si o nás pomyslí historikové, kteří třeba za dvě stě let budou zkoumat, jak naše společnost žila. Třeba jim bude připadat podivné, proč je někdo na divadelním představení v nablýskaných honosných večerních šatech a jiný v pohorkách a šusťákové bundě. Možná si řeknou, že to byla fajn doba, kdy padla veškerá pravidla a každý si mohl dělat, co chce. Nebo naopak, že doba, kdy padnou pravidla, je poněkud vadná.