V titulku tentokrát nejde o legrační nadsázku. Celá událost by se dala popsat jedinou větou: Můj dědeček vyhlásil v Náchodě samostatnost Československa. Ale to byste si moc nepočetli. Takže - čím začít?
Můj táta, který se narodil v roce 1897, pocházel z šestnácti dětí. Ale takhle to ani nemohu napsat, protože většina z nich se dospělosti nedožila a všichni společně se nikdy neviděli. Jejich matka byla pochopitelně doma a starala se o děti. Rodila je a pohřbívala. Tatínek byl krejčí. Čili chudá rodina.
Než se děda stal levicově smýšlejícím živnostníkem, stala se tátovým rodičům smutná událost. Bydleli tehdy v Broumově a záhy po porodu jim zemřely dvě holčičky, dvojčata. Otec tedy šel za farářem vyjednat pohřeb. Holčičky měly být uloženy do jediné maličké rakve, aby všechno bylo nejprostší a také nejlevnější. K překvapení rodičů však farář po skončení požadoval zaplatit za dva pohřby. „Přece jsme se domluvili na jedné rakvi, jsou v jednom hrobě, proč bych měl platit dvakrát?“ rozčiloval se děda. „Všechno jsem dělal dvakrát,“ odtušil kněz. „Dvě vysvěcení hrobu, dvě kropení…“
Děda zaplatil, ale definitivně se rozhodl rozloučit se s římskokatolickou církví. Vystoupil z ní a asi i tato příhoda padla při jeho rozhodování věnovat se aktivně politice. Je celkem logické, že jako malý živnostník to měl nejblíže k sociální demokracii. Musím připomenout, že to tehdy nebyla ČSSD jako dnes, nýbrž Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. Všimněte si: slovanská. A abyste si nemysleli, za války byla plně loajální k tehdejšímu Rakousku – Uhersku.
Mezitím však T. G. Masaryk a další zapracovali na vzniku samostatného Československa. To nebyl žádný nečekaný převrat, nýbrž dlouho připravovaná akce. Domácí odboj proti monarchii vedla po celou válku Maffie. Ano, tak se nazvali její členové, neboť mnozí tehdy obdivovali sicilskou mafii. Členy Maffie byli například Edvard Beneš, Karel Kramář nebo Alois Rašín, protagonisté pozdějšího vyhlášení samostatného Československa.
Budoucí stát byl mezinárodně přijat již v průběhu roku 1918 – učinila tak Francie, Británie, USA, Japonsko, Itálie atd. Rusko ne, mělo jiné starosti, a opozdila se také Kuba, což nám však moc nevadilo. Tehdejší císař Karel I. nakonec vůbec nebrojil proti osamostatnění, hlavně požadoval, aby se to dělo bez krveprolití. Především však ještě 16. října nabízel, aby se Rakousko – Uhersko stalo spolkovým státem (něco podobného jako pozdější Spolková republika Německo – no, asi věčná škoda…).
Ještě bych měl dodat, že tehdejší ČSSD, jejíž náchodskou organizaci dědeček s dalšími založil, nebyla tak slabá jako ČSSD současnosti (v posledních volbách celkem pouze 368 tisíc hlasů). V prvních volbách po roce 1918 získala přes 1,5 mil. hlasů! Taky bych měl dodat, že nejdříve nechtěli všichni lidé republiku. Naopak, připravované Národní shromáždění mělo ve spolupráci s Čs. národní radou rozhodnout o tom, zda Československo bude republikou, anebo monarchií. K tomuto rozhodování však již nedošlo. Nicméně právě tato možnost byla uvedena ve vůbec prvním samostatném zákonu, který byl schválen již 28. října večer Národním výborem. Avšak to již Prahou a dalšími městy procházely statisíce nadšených lidí a všichni volali po samostatné republice. Takže „ulice“ to rozhodla, této části zákona nikdo nedbal a 14. listopadu se již oficiálně mluvilo pouze o republice. Ostatně Rakušané stihli vyhlásit svoji republiku ještě o dva dny dřív.
Toho dne bylo docela chladno, jen 7-8 oC, oblačno, někde mrholilo. Jak píšou pamětníci těch dní, zástupy valící se tehdy Prahou byly prodchnuty proroctvím či přáním: “vláda věcí tvých k tobě se navrátí, ó lide český“. Jsou vám tato slova povědomá? Ano, je to slavná Modlitba pro Martu (Kubišovou) ze zlomového roku 1968. Avšak skutečným autorem je… Jan Ámos Komenský.
V historickém výkladu bychom málem zapomněli na dědečka. Již dříve se angažoval v Politickém klubu dělnickém nebo v Dělnické tělovýchovné jednotě. Nezapomeňte, že šlo o přelom století (rodina se přestěhovala do Náchoda roku 1892), tehdy byly poměry dočista jiné než dnes. V Náchodě spoluzaložil místní organizaci sociální demokracie a odvážně se postavil za vznik ČSR (což ještě mnozí lidé nesli nelibě).
Při mohutné manifestaci občanů na náchodském náměstí vystoupili hned 28. října večer na balkón secesního hotelu Beránek tři muži: tehdejší starosta města JUDr. Josef Čížek, zástupce České strany socialistické Václav Šlechta a Adolf Čepelka. Každý měl krátkou řeč. Adolf v ní zdůraznil potřebu svornosti, spravedlnosti a rovnosti. Společně vyhlásili samostatný československý stát (to totiž pořád ještě nevěděli, zda nebudeme mít monarchii). Spolu s dalšími asi 20 lidmi se stal členem nově vzniklého Okresního národního výboru. Všimněte si mimochodem, jak názvy jako Národní shromáždění, Česká národní rada nebo Národní výbor procházejí celými dějinami naší země.
Na snímcích jsou:
Barevný snímek slavného balkónu je ze současnosti (O. Č.)
Prohlášení samostatnosti Československa z balkónu hotelu Beránek v Náchodě.
Adolf Čepelka, krejčí
Františka a Adolf Čepelkovi
Ještě tři poznámky:
1. Nepíšu o této události, aby hodnotil, co můj „praotec“ udělal dobře nebo špatně, šikovně nebo nešikovně. Chtěl jsem ukázat, co se dělo, jak to bylo a jaký byl on sám. A že byla samostatnost vyhlášena v Náchodě? Tomu se nedivte. Pochopitelně byla vyhlášena v Praze, avšak také v dalších městech. Nebo si občané mohli pustit internet a sledovat on-line vyhlašování jako dneska fotbalový zápas? Ve všech městech byly vylepovány plakáty se zněním prvního zákona, konaly se manifestace, zakládaly se národní výbory atd.
2. Až téměř po roce, v září 1919 při jednání rakouského Národního shromáždění ve Vídní, Němci oficiálně uznali, že do nově vzniklého Československa patří i Sudety, kde bydlí převážně německé obyvatelstvo. Nicméně zde byla pronesena prorocká slova. „Německý národ protestuje ještě jednou před celým vzdělaným světem proti znásilnění svého práva sebeurčení… Budeme státi v budoucnosti na území dvou různých států. Zůstaneme však spojeni jazykem, myšlením, kulturou a národním sebeuvědoměním.“ A účastníci nás varovali, že to v budoucnu nebude dělat dobrotu. (A nedělalo, neboť to byla roznětka mnichovské krize a odstoupení Sudet 1938, okupace ČR, nové světové války, pozdějšího faktického obsazení republiky sovětskou mocí atd., tedy předzvěst celých našich dějin uplynulého století.)
3. A abych si do nás, do Čechů, škodolibě rýpnul, musím zdůraznit: Porušili jsme hned první článek prvního zákona, který jsme si v Československu přijali, totiž ten o volbě státní formy a tedy možnosti monarchie. To je myslím světový tragikomický unikát.
