Představa: Krásná písčitá pláž, na které si rozkošná vnučka dělá bábovičky, zatímco její prarodiče usrkávají drinky pod slunečníkem. Pohoda, klid, reklama na rodinné štěstí. Realita: Nééé, tohle jíst nebudu. Néééé, nechci do vody. Kde je maminkááááá? Je dobré počítat s tím, že dovolená s vnoučátky může mít k idyle daleko. Ale samozřejmě nemusí a může to být krásně prožitý čas, na který se rodina bude celý další rok těšit znovu.
Lidí, kteří berou na dovolenou do zahraničí vnoučata, přibývá. Může za to zlepšující se ekonomická situace. Mnohé mladé rodiny zaplatí dovolenou babičce, dědovi a využívají toho, že malým dětem řada cestovek nabízí let i pobyt u moře zdarma. Ve výsledku si to rodiče spočítají a vyjde jim, že zatímco se mohou plně věnovat práci, děti si pod dozorem prarodičů užijí moře. A klidně pak s dětmi vyrazí na další dovolenou sami. Mnohdy si prarodiče dovolenou platí sami a berou to tak, že by na ni stejně jeli sami, tak si ji s vnoučkem udělají veselejší a zábavnější. Každopádně současná nabídka mnoha cestovních kanceláří na pobyty dětí zadarmo nebo za hodně zvýhodněné ceny láká.
Jenže vypravit se s vnoučky k moři poprvé, je vždy tak trochu risk. „Vnučka je na nás zvyklá, ale první noc v hotelu nespala a vřískala. Prostě jí začalo být smutno po mamince. Byla vlastně poprvé bez ní v cizím prostředí. U nás doma občas přespává, ale je tam zvyklá. Hotel ji děsil všemi těmi novými zvuky. Takže ráno byla nevyspalá a pořádně protivná. A to tak, že odmítala snídat, vrhala kolem sebe zlé pohledy, prostě se z ní stala malá protiva a vydrželo jí to pár dnů,“ vypráví pětašedesátiletá Marta o tom, jak loni s manželem poprvé vzali na Krétu pětiletou vnučku. Marta je sportovně založená, s manželem jsou zvyklí v Řecku hodně chodit pěšky, nevadí jim horko, často vyrážejí na dlouhé vycházky po pláži. „Což s naší Emičkou nešlo. Pořád si stěžovala, že jí písek leze do bot, zout se však odmítala. Došlo nám, že jsme si přivezli skleníkovou květinku. Neustále si stěžovala, že je špinavá. Stačilo, že měla mezi prstíky zrnko písku a už bručela,“ vypráví Marta.
Idyla se nekonala ani po návratu. Marta se neudržela a řekla dceři, že není normální, když Emičce vadí písek, když se chce neustále umývat. Emiččina máma řekla, že má být ráda, že je vnučka čistotná. A když Emička dostala od maminky otázku, jak často ji babička myla, odpověděla: Vůbec, pořád jsem byla špinavá. Což Martu samozřejmě naštvalo, protože nechápe, proč si vnučka takto vymýšlí. Zkrátka, první dovolená s vnučkou byla zvláštní a letos už nikdo z rodiny nenavrhl její opakování.
Naopak, jednašedesátiletý Petr, učitel, se na cestu k moři s osmiletým vnukem těší. „Loni jsme spolu byli na ostrově Zakynthos. Měli jsme tam jednoduchý apartmán, vařil jsem jednoduchá jídla, občas jsme si zašli do taverny. Váleli jsme se na pláži a chodili na výlety. Vnuk byl nadšený a říkal, že příště jede k moři jedině s dědou,“ vypráví pyšně Petr. Je rozvedený, říká, že by stejně cestoval sám, a než platit příplatek za neobsazené místo v pokoji, rozhodl se raději pokaždé s sebou brát vnuka. Celá rodina je z toho nadšená a vztah mezi dědou a vnukem se prohloubil.
Existuje i třetí skupina lidí. Ti, kteří odmítají vnoučata na dovolené brát. Důvody jsou různé. Buďto s nimi nemají dostatečně hluboký vztah, nebo jim zdravotní či finanční situace nedovoluje na dovolené jezdit. Zkrátka, mnozí mají pocit, že by vnoučata nezvládli, že by si dovolenou neužili oni ani ony. Není na tom nic k divení se, je to vlastně pochopitelné.
Socioložka Lucie Vidovičová dělala průzkum, jak lidé vnímají svou roli babiček a dědečků, a mnozí v něm přiznávali, že o vnoučata mají větší strach, než mívali o své vlastní děti. „Řada těch, kteří se zúčastnili kvalitativní části výzkumu, popisovala například tíhu odpovědnosti a strach o bezpečnost vnoučat, protože nejsou jejich. Zatímco strach rodičovský má spíše podobu dlouhodobé starosti o životní úspěch, o aktuální i budoucí spokojenost dítěte, u vnoučat je to spíše strach situační. Takový ten pocit: aby se jim něco nestalo,“ vysvětlila. Dodává, že tento pocit mívá i rovinu zodpovědnosti vůči vlastním dospělým dětem, tedy rodičům vnoučat.
Zkrátka, prarodičům záleží na tom, aby byli dobrými prarodiči, aby nezklamali nejen vnoučata, ale i jejich rodiče, tedy své syny, dcery, zetě, snachy. Na dovolenou s vnoučaty k moři do Itálie už tři roky po sobě vyráží i šestašedesátiletá Táňa, bývala učitelka tělocviku. „Kamarádka je provdána v Itálii, vždy nám tam sežene levné pěkné ubytování u moře. Beru sebou dvanáctiletou vnučku od dcery a šestiletou vnučku od syna. Dcera mi plně důvěřuje a vše nechává na mně. Ovšem na snaše vidím, že se o malou bojí. Tak trochu jako by mi tím dávala najevo, že mi nedůvěřuje. Pořád jí telefonuje a vyptává se jí, zda ji babička dostatečně maže tím či oním krémem, co jedla, kdy šla spát. Malá je úzkostlivá, stále se zajímá, z čeho je to či ono jídlo složené, zda vysoký ochranný faktor jejího krému ještě účinkuje. Když na pláži viděla vajgl, prohlásila, že v takovém prostředí bychom neměly být. Tak se snažím udělat z ní trochu hipísačku, dost mě štve, že je taková malá pionýrka,“ říká Táňa se smíchem. Situace se však postupně mění, Táňa má se svým přístupem k trávení dovolené úspěch. Obě vnučky letos měly jet k moři s rodiči. Obě shodně tvrdily, že raději chtějí jet s babičkou.
Každopádně je dobré se na cestách rozhlídnout a všimnout si, že starší lidé cestují s vnoučaty čím dál častěji. Když se taková dovolená dobře připraví a povede, je to obvykle zážitek, na který se nezapomíná. A když pak vnouče doma prohlásí, že chce jet znovu s babičkou či dědou či oběma, je to přímo povznášející pocit. A je samozřejmě jedno, jestli se jedná o pobyt na řeckém ostrově nebo na horské boudě v Jeseníkách.
