Jedna z nejzákladnějších otázek života je, jak se vypořádat se samotou. Každý člověk se cítí sám, nezávisle na tom, jestli má k tomu nějaký podnět. Ten pocit se zkrátka vynoří, často o večerech. A účinkuje jako filtr, který vysaje ze života všechny barvy. Můžete třeba sedět s přáteli u jídelního stolu a cítit se osaměle. Nebo držet v náručí děcko a cítit se osaměle.
Ale starší lidé jsou ještě náchylnější k tomu, že je přepadne pocit osamění. Nemají práci a žádný pevný úkol. Často žijí sami. A pokud jim pak náhodně o víkendu ani nikdo nezavolá, ať už z příbuzenstva nebo ze známých, cítí prázdnotu, že to je až k zadušení.
Řada starších lidí si stěžuje na rodinu. Mnozí dokonce sdílejí se svými dětmi obydlí, a přesto tvrdí, že je mladí málo navštěvují. Podobné hovory ale moc nepomohou. Dávají dětem a vnoučatům vinu za něco, co ve skutečnosti nenesou. Říct, že se cítíme osamělí, je volání o pomoc, aby člověk nemusel být se svou prázdnotou sám. Ale těžko nám ji někdo odejme. Pokud pozorujeme, že se s ní tedy nedokážeme vyrovnat sami, měli bychom vyhledat profesionální pomoc. Je dobře, že je dnes známo, kam až mohou sahat psychické problémy, a nikdo se nemusí dělat silnějším, než ve skutečnosti je.
Útěchou zůstává, že pokud to člověk nevzdá a v nějaké tragické fázi života zůstane pevně stát, dokáže později zase nějakým způsobem užívat života dál. Samozřejmě truchlí a v každodenních situacích si uvědomuje, jak se život náhle změnil. Ale naučí se s tím pocitem žít.
Boj proti vzniklé osamělosti je těžký, ale nějak musí začít, asi jako domácí úkol během školních let. Můžeme vypozorovat, co nám činí dobře a co naopak všechno ještě zhoršuje. Někomu prospívá určitá přísnost vůči sobě. Přestat si neustále předhazovat, že se cítím osaměle. Přestat se litovat. Avšak na druhou stranu se ani na sebe za podobný pocit nezlobit, tím si osamělý večer nevylepšíme.
Večer nám nevylepší ani poslouchat např. smutnou hudbu. Může to chvíli působit konejšivě, ale vlastně už se tak trochu "bahníme" ve svém pocitu smutku. Lepším nouzovým programem už je dát si třeba zmrzlinu. Přijde čas, kdy se nemusí brát ohled na zdravou stravu, kdy je prvořadé brát ohled na své štěstí a to roste i s přísunem sladkého. K tomu se můžeme podívat na pěkný film v televizi, číst si nebo poslouchat rádio. Zkrátka odvést pozornost od směřování myšlenek k bolesti. A hudba nebo hlasy pomohou i jako zvuková kulisa při usínání.
Je jedno, jak mizerně se cítíme, ale osamělost přejde. Je to jen jedna fáze. S tímto vědomím můžeme přežít víkendy. Právě tak jako je dobré vědomí, že máme v kalendáři na příští týden zapsané nějaké schůzky a další akce. A nezapomeňme na poznání, že každý z nás je i sám sobě člověkem, společníkem, a ne zrovna nejhorším. Musíme si jen umět naslouchat.
