Fanoušek Rendlů začal chodit do školy v roce 1948. Měl být tedy teoreticky dítkem režimu. Zpočátku to tak vypadalo. Už desetiletý Frantík přelouskal knihy Timur a jeho parta, Osudy bubeníkovy, Třicet jeden den a Syn pluku. Otec mu k vánocům zakoupil hodnotné knihy Za námi Moskva, Hrdina a Jak se kalila ocel.
,,Chceš knígu?“ zeptal se jednou spolužák Jirka Kalina.
,,Kníga“ se potulovala po třídě. Toník ji šlohnul o pět roků staršímu bráchovi a půjčoval po třídě za patřičné penzum poštovních známek. Malý obchodník sice získal slušnou sbírku, kniha se však stávala vrakem. K Frantíkovi se přemístila ve stavu rozpadávacím, ne nepodobná rodokapsům. Pro Frantíka to bylo zjevení. Třetí ročník časopisu Vpřed - Rychlé šípy. Rychlonožka nastupuje do učení, Pim a Red se rozhodují, Bican vypráví a Zábrodský učí hrát hokej.
Od této chvíle mohou jít pohůnci soudruha Ždanova k Neumětelům. Koniáš a Josef Goebels věděli své! Svorně pálili knihy. Dotrhaný ročník zmizel. Provedl však ve čtvrté třídě obecné školy ideologickou diverzi. Ve Frantíkovi zasel touhu jej jakýmkoliv způsobem v budoucnosti získat. Po dobu dětství sehnal akorát Šedesát příběhů Rychlých šípů. Vždy dvě strany barevné a dvě černobílé. Sešit hlasatelských příběhů byl ovšem v salátovém vydání. Při četbě Rychlých šípů mu však navždy utanula v mysli jména autorů. Píše Foglar, kreslí Fischer!
V roce 1964 se rozproudila v časopise Zlatý máj diskuse o Foglarovi. Objevil se článek Proč mlčí Jaroslav Foglar. Jako desátník naší armády, toho času v Prostřední Suché, zapojil se Frantík také do diskuse. Velice se Foglara zastal a dokonce něco bylo v anketě otištěno. Napsal také spisovateli. A ten odpověděl!
Že se se samotným spisovatelem později setká osobně, to by jej ani ve snu nenapadlo. Člověk, který napsal spoustu věcí, měl jistě nepředstavitelně nabitý program. Byl již tehdy známou osobností. Odepsal neznámému vojákovi. A s tím klukem si dopisoval!
V listopadu 1966 stojí u dveří spisovatele dva hoši. Frantík Rendl a Josef Skorkovský, zvaný Jója z Montany. Dveře otevírá ON, Jaroslav Foglar. Zakládá se Klub přátel Jaroslava Foglara. Zapálený čtenář zírá zcela neschopen pohybu. Tak to je tedy Jestřáb!
Hoši jsou pozváni do skromného bytu na Třídě Wilhelma Piecka č.16. Zajímavá jsou jablka na skříni. Před návštěvníky stojí normální člověk. Fantastická je myšlenka, že tento idol všech kluků chodí nakupovat do samoobsluhy. Z tohoto setkání si Fanouš kromě nevšedního zážitku přinesl ještě knížku Přístav volá z roku 1947 za patnáct korun. Spisovatel rozhodně odmítnul stovku.
,,Řekl jsem patnáct korun!“ pravil a knížku podepsal.
Jednoho večera navštívil Frantík Jóju v bytě v Kobylisích.Ten byl, právě čerstvě ženat. Právě někam odcházel, nebyl čas k rozsáhlému rozhovoru. Omluvil se, že hosta ani nemůže pozvat na večeři.
,,Tentokrát tě zvu na večeři já,“ ohlásil Frantík.
Večeře byla opravdu opulentní. Pilo se červené víno. Oba přátelé se dobře bavili. Při odchodu najednou Jója předává Frantíkovi objemný balíček.
,,Je tam kompletní zachovalý třetí ročník Vpředu. To za tu večeři! Jinak by stál bratru tři stovky."
Čtenář si začal budovat sbírku Vpředů, Junáků a Hlasatelů. Choval se jako staršina roty, který mění věci a neustále vylepšuje svůj parádní vycházkový mundůr. Vyměňoval a pulíroval sbírku. Jakmile byl spokojen, odvážel svůj poklad do Brna ke knihaři panu Závodskému. Byl to umělecký knihař a kupodivu v polovině šedesátých let soukromník. Ten každý ročník ,,oblékl“ do červeného plátna a hřbet opatřil zlatým nápisem. Později jeho služeb využívali i další sběratelé.
V knihovně dodnes stojí řada zcela zachovalých a v červených uniformách oblečených ročníků Vpředu, Junáka a Mladého hlasatele. Svítí zlacenými nápisy. Dílo pana Závodského hledí z knihovny do obývacího pokoje. Padesát let se sběratel domníval, že všechny ročníky jsou kompletní!
Po revoluci nastal šrumec. Najednou se v obrovských nákladech začaly objevovat knihy, prodávané dříve na burzách za velké peníze. Z Foglarovek se stal hit a obrovský byznys. Fanouš je štamgastem v brněnských antikvariátech. Pochopitelně pátrá po raritách. Najednou na něj mrká malá prodavačka v antikvariátu v Brně na Veselé. Zpoza pultu vytahuje silnou knihu. Je to třetí ročník Vpředu. To zase není taková zvláštnost. Tento ročník je ale nečtený! Paní sděluje, že je to z pozůstalosti v Bratislavě. Ročník ležel někde v trezoru. Je zcela nový! Stojí osm stovek. Kupec utíká k bankomatu a za chvíli si odnáší cennou knihu domů.
Ve vlaku cestou domů listuje známou knihou. Najednou vytřeští oči. Ke konci ročníku je na titulní straně čísla 44 fotografie Klementa Gottwalda! Pod ní nápis Klement Gottwald – třetí president republiky. Proboha! Tak daleko nikdy nedohlédl. Pro něj končí Rychlé šípy na třešních s nemocným Jindrou Hojerem. Pak už mizí bubliny a Rychlé šípy končí v lomu.
Doma se smutná předtucha splnila. Třetí ročník jeho ,,červeného bratrstva“ číslo 44 s Gottwadem neobsahuje! Není tedy kompletní!
Jakmile jej uložil tehdy v šedesátých letech do sbírky, už jej neprohlížel. Ani netušil, že tam Gottwald patří. Snad jej tam soukromník pan Závodský schválně nevložil. Možná tam chyběl zásluhou bývalého majitele.
A tak po padesáti letech sedí sběratel a dosud zapálený Foglarovec v obývacím pokoji. Pije kávu a za zády má knihovnu až ke stropu natřískanou knihami. V poličce se sbírkou červených krasavců nastala změna. Vedle uniformovaného ročníku z roku 1966 stoji v černých deskách nový svázaný kolega. Je to unikátně zachovalý přírůstek. Radost je o to větší, že vlastně až nyní po letech se završilo sběratelské celoživotní snažení. Chybějící Gottwald se po letech zařadil do lajny.
Konečně je celá sbírka kompletní!
