Pokračování...
V té době jsme se dozvěděli o náruživých trempířích Bezděkovských, kteří mají svoji chajdu na Machovských končinách, a dva z nich prý hrají na kytaru. A tak jsme jim řekli, zdali by nás některý z nich nechtěl doprovázet. Kluci ovšem ochotně svolili a dokonce jsme si ujednali, kdy si uděláme zkoušku. A tak v ujednaný den jsme již večer byli u nás všichni a očekávali příchod kluků z Bezděkova. Je ½ osmé,1/2 deváté, my už měli vše aspoň 10krát přezpívané, a kluci nikde. To již asi nepřijdou, napadlo nás, a tak bychom se mohli podívat nahoru na sál, kde měl náš Petrovský šraml zkoušku. Co to dalo bouchání a hulákání, než se páni muzikanti uvolili a pustili nás dovnitř. A netrvalo dlouho a nové bouchání na dveře. A to nebyl nikdo jiný, než kluci z Bezděkova, kteří po našem odchodu hned přišli. Když jim bylo řečeno, že jsme před malou chvílí šli nahoru, hned se vydali za námi. Muzikanti proto skončili muziku a na jejich místo nastoupil Pěvecký kroužek Ozvěna. Z fusaku rukovala kytara, noty před sebe, a již jsme zpívali „ Ale ne“. Žel bohu, že nám to vůbec s kytarou neladilo. Zkusili jsme ještě „ Kamaráda větra“, ale dopadlo to zrovna tak jako s polkou. "Není naladěná kytara“!. Samozřejmě hned nastalo ladění kytary, i Olda se jí ujal a se svými odbornými znalostmi začal ladit. Bohužel k žádnému výsledku to nevedlo, a tak prý si kytaru dají naladit k nějakýmu zkušenýmu kytaristovi. Takto dopadla první zkouška s kytarou. S Bezděkovacíma jsme se rozloučili se slibem, že je poctíme svojí návštěvou a příležitostně jim zazpíváme. Tak se stalo 6. března, kdy je svátek Miroslavů. Bylo ujednáno, že tento den oslavíme zároveň náš svátek (myslím svátek můj a Mirečka H na chajdě, včetně Oldy a Pepy a trampířů Bezděkovských. Avšak Pepa právě onemocněl, a tak nám nic jiného nezbylo, než abychom šli bez něho. Velmi nás mrzelo, že jsme se tam nemohli pochlubit naším zpěvem, ale nedalo se nic dělat. Svátek jsme oslavili podle pravidel, to vám nejlépe poví Olda, i ostatní, kteří tam s námi byli, neboť není mou povinností, abych se o tom déle rozepisoval.
A tak pomaloučku minula zima bez jakýchkoliv změn v našem kroužku. Až tu kolem 15. března 1943 dostal Olda obálku s nápisem Pěvecký kvartet Modrý kruh Petrovice. Hned se s tím přihnal na Petrovice (nesmíme zapomenout podotknout, že v té době se S………i odstěhovali do Police, a tak Olda opravdu obětavě chodil na zkoušky až z Police). Však jsme měli strach, že se mu jaksi už nebude chtít chodit tak daleko na zkoušky, ale Olda nás přesvědčil o opaku a zaručoval se, že náš kroužek nikdy nezradí, byť by dlel i v Polici. A tak tento dopis dostal již Olda v Polici a tu jsme se dozvěděli, že poličtí Jeseteři pořádají soutěž pěveckých sborů o mistra Jiráskova kraje, a tímto nás zvou také na soutěž dne 25. dubna 1943 v Kolárově divadle.
Nevím, kde se o nás dozvěděli, že zpíváme, nevím také, kde přišli na jméno „Modrý kruh“, ale jelikož se nám to jméno docela líbilo, přijali jsme ho, a od té doby jsme si začali říkat „Modrý kruh“. Dalo nám to mnoho uvažování, přemýšlení, hádání, zda budeme zpívat na soutěži. Nejvíce pro to horoval Pepa H, ačkoliv i my ostatní jsme nebyli nikterak proti tomu vystupovat veřejně a k tomu v Kolárově divadle před zkušenými hudebníky. Bohužel neměli jsme doposud žádný doprovod a bez hudebního doprovodu nelze vystupovat. Pepa Hanousek obětavě sháněl pianistu i pianistku, žel bohu že bez výsledku. Tu se také Olda přihnal, že by nás doprovodil Vlasta Wintr, náš známý kamarád z Police. Hned nám spadl kámen ze srdce, že už máme po starosti a že budeme moci vystoupit za klavírního doprovodu. Vlastu jsme navštívili jednoho všedního dne v Polici. Vlasta jako zkušený hudebník sedl za piano, přezkoušel s námi hlasy a začali jsme zpívat. On nás sice zrovna nedoprovázel, to že prý si musí nějaký doprovod naštudovat, anebo někomu dát udělat. Na velikonoce však prý hraje divadlo, ale že to prý nějak zařídí. Zatím nás tam učil mimiku při zpívání a skládal z vlastní hlavy baladu o „Modrém kruhu“ (jak někde daleko v Africe zpíval Modrý kruh, atd.). A tak nám z tohoto doprovodu také sešlo, ačkoliv již bylo 14 dní před soutěží.
Pozvánku jsme tedy vyplnili a poslali Jeseterům, že budeme zpívat a sice: „Ale ne a Kamarád vítr“a to jsme byli stále ještě bez doprovodu. Jednoho dne nám poradil p. Hejzlar, že na nádraží je pan Maxa, který má kytaru a nehraje na ni, že by nám ji třeba půjčil. Hned jsme se šli zeptat a pan Maxa nám ji beze všeho půjčil. Teď jsme měli kytaru a žádného kytaristu. Tu se Olda rozhodl, že se ty 2 písničky naučí brnkat, a že nás doprovodí sám. Ujednáno a Olda se skutečně do 14 dnů brnkat naučil. Poslední týden jsme měli zkoušky téměř denně a zkoušeli jsme nahoře na ochotnickém jevišti za dohledu Jendy Téry, který nás sem tam poopravil a poradil. Tak se konečně přiblížila „bílá sobota“, den soutěže.
Ještě odpoledne jsme na jevišti zkoušeli před několika diváky, kteří námi byli nadšeni. V týdnu jsme si koupili lusín, který jsme právě v sobotu užívali. Večer jsme se vydali do Police ke Schejbalom. Cestou od vlaku již šly některé sbory a nám již skoro v žilách tuhla krev. Cestou skoro nikdo nepromluvil ani slovo a tak jsme se dostali ke Schejbalovům. Tam nastalo pití vajec, které Pepa s sebou přinesl. K pití to samozřejmě nebylo, ale co člověk neudělá k zlepšení hlasu. Fanča nám ještě přišila znaky na bílé košile a takto jsme se vydali do Kolárova divadla. Tam jsme byli uvítáni a odvedeni do šatny. Cestou jsme potkali Hronovské „Havrani“ a od nich jsme se dozvěděli, že nás bude zpívat asi 10. Přihlášeno bylo sborů 15, ale 5 se jich bohužel nedostavilo.
V šatně bylo živo. V každém koutku zpěváci kolem svého kytaristy a cvičili ještě, neboť každý sbor chtěl být první. Tam jsme se také seznámili s několika zpěváky z některých sborů. My jsme ovšem v šatně skoro nemluvili, jen se závistí jsme pozorovali sbory, kteří uměli již mnohem více, než my. Tak přišlo 8 hodin. První na scénu přišli „Havrani“. Jak jsme jim záviděli, když to již měli odzpíváno a nás to ještě čekalo
. Až také konečně konferenciér ohlásil, že se představí „Modrý kruh“ Petrovice. A to již Mireček H vyplul na jeviště, za ním Pepa, Olda a já. V hledišti byl šum, kdekdo na nás zíral s podivem, kdekdo si dělal úšklebky, ale jelikož tam bylo hodně Petrovských, ti začali tleskat, strhli sebou i ostatní, a tak můžeme říci, že jsme byli přijati bouřlivým potleskem. Dotleskáno, a z našich úst se již nesla melodie Kamaráda větra. Zas následoval velký potlesk. Ještě jsme zazpívali „Ale ne“, poděkovali obecenstvu za potlesk(který nebral konce) úklonem, a již jsme klusali z jeviště, kde nám bylo gratulováno od několika zpěváků. Po soutěži bylo zrovna vylosování a tak nás porota složená z Polických hudebníků a Bedřicha Nikodéma z Prahy určila na místo 8. Nebylo to sice nejlepší umístění, ale my jako začátečníci jsme byli docela spokojeni. 1. místo obsadila
Modrá hvězda Kolín
Zlatá řeka Praha
Saša klub Praha
Tuláci Kladno(Buštěhrad)
Zelenáči Pardubice
Severáci Kladno
Melody klub Praha
Modrý kruh Petrovice
Havrani Hronov
Veselí kamarádi Hronov
Tak jsme vypadli z divadla do nevlídné deštivé dubnové noci naplněni radostí naším částečným úspěchem. Cestou jsme potkali několik našich známých a tak jsme museli vyslechnouti i lichotky, že jsme byli prostě ohromní. Po soutěži jsme ještě dlouho vzpomínali na naše první úspěšné vystoupení. Vzpomínky ještě žily, když jsme dostali od Jeseterů upomínkovou plaketu.
Pokračování příště
