Na klávesnici píšu velmi rychle a s chybami. (Ani nechtějte vědět, co jsem prve napsal místo „píšu“). Nejčastěji se mi totiž stává, že napíšu písmenko, které je těsně vedle toho správného. Takže ze Stalina byl (už v době spacích strojů) obvykle Sralin. Někdy i rpohodím dvě písmenka, ale to se mi už dlouho nesralo. Místo mohou píšu zásadně mlhou. Místo evaluace (hodnocení) píšu obvykle evakuace. Místo Lenka – Lebka. Jednou jsem se podepsal jako ˇXepelka. Ještě že se mi „nepovedl“ háček nad X.
Jindy se mi tam přimotá jedno sousední navíc. Za že nebo se se mi skoro vždycky nalepí ještě r. Orpavdu si nevymýšlím, mně se stávají takové sprosté chybky docela často.
Někdy se ale jedno písmenko záhadně vynechá. Tak jsem třeba jednou napsal, že přijedu v srnu. Odpověděli, že měsíc sren neznají. To já taky ne.
Píšu (zas tu byl ten sprostý překlep!) do své vědecké práce strnutí místo stárnutí. Kolegové jsou vyvejení, co to je za slova. Já nevím, kde se to ve mně bere. V hlavě mi část moku asi obsadil nějaký buřič a ten mi dělá štoky…
Špatné je, když slepě spoléhám na autoamtický opravovač slov. Takhle jsem jednou do redakce poslal příběh, v němž měla být věta: „Pan vedoucí mě tím pěkně vykolejil.“ Co myslíte, že se tam objevilo? Že mě pan vedoucí pěkně vykojil. To mám za to, že mé oči nekontrolují ty pracky.
Nedávno jsem psal dopis sestře Věře. Milá Brtp! A poslal. Hned mi volala: „Co blbneš? To jsi snad psal někomu jinýmu?“ „Prosím tě, komu asi?“ „No nějakýmu Brtp!“ Tak jsem se šel podívat na klávesnici a hádejte, co mi provedla. Trochu se posunula doleva, takže jsem mačkal klávesy, které byly vpravo od Very. (Psal jsem jí schválně slovensky, abych jí připomněl, že někdy před 55 lety se o ni na konverzatoři ucházel slovenský spolužák. Takže jsem se těšil, jak vtipně jsem ji doběhl…)
Místo volného píšu někdy vilného a jednou jsem dokonce napsal vinného – a je to vždycky jen o písmenko, tak by se snad mohl ten čtenář dovtípit! Ale mě prostě nebaví neustále orpavovat po sobě chybi.
Zrovna nedávno jsem při hodnocení projektu napsal: „váš sloní komentář“. Ministerstvo mi to vrátilo s poznámkou, že nerozumí.
Když toho začne vypadávat víc, vypadá to asi takhle: Byl jsem opravdu poděšen, že náš rezident Eman chce prohloupit stahy s Pruskem.
Minipříhoda z jedné mé mailové korespondence, když mě čtenáři mé knihy Maléry a já zvali na čtenářskou besedu. Psali: „Opravdu byste přijel, pane Oldřichu?“
Odpověděl jsem: „Já vám s radostí píšu: Nano!“ To nemělo být Náno, nýbrž Ano, zkrátka se to tam nějak připletlo a já to po sobě nečetl.
Zpátky přišla odpověď: „To jste myslel vážně, nebo jste psal nějaké ženské? My jsme tohle nečekali.“ – Nevím, co čekali. Prostě já tak píčšu. Nano.
Vím, že se to nestává jen mně. Někde jsem četl článek o ochranáři přírody, který pracuje na jedné jihomoravské radnici. Pochvalně se tam psalo: „Na místní radnici vede odbor životního prostředí a páření, skokanů chodí každý rok pozorovat do jednoho z okolních rybníků.“ To mě úplně uhranulo – mají odbor páření! Nejradši bych se tam rozjel, kdybych si tehdy nezapomněl poznamenat, odkud to je.
Pěkné jsou dvojznačné titulky, například v MFDnes 30. ledna 2017: „IKEM evakuovat nebude, už se topí.“ – To je docela rána! Už se tak topí, že ani nemůže evakuovat. Chudáci pacienti pod vodou.
A takhle to jde pořád. Už mě napadlo, že bych měl do i60 přestat spát, protože popravy mě skutečně vyčerpávají. Co mylíte?
Tak se pěkně mejte!
