(Dokončení.)
Stále pokračujeme trasou slavné Via Claudia Augusta, podle severoitalské Adiže, která chtivě pohlcuje všechny přítoky a uklidňuje se do pomalejšího toku, který však stále není plavci přítelem. Až tady jsem pocítil určitou přesycenost. Proč? Protože jedeme desítky kilometrů asfaltovou cestou po protipovodňovém náspu a vzdorujeme vytrvalému horkému protivětru vanoucímu širokým údolím řeky. Desítky kilometrů. Tak dlouhá cyklostezka ani silnice mezi obcemi u nás není. Tady jo. Na jedné straně řeka, na druhé jabloně. Pořád dál. Vyberu aspoň jednu fotku, abyste měli představu.
Historická odbočka, která mě napadla až v tomto údolí: Kdo byl vlastně ten Claudius Augustus? Po návratu jsem si vyhledal, že vládl na počátku našeho letopočtu a že jej pro jeho fyzické nedostatky (kulhal, koktal atd.) a údajnou lenost Římané chtěli zbavit trůnu a rovnou vyhlásit republiku. Před tím by jen museli povraždit několik nástupců trůnu, ale to byl ve starém Římě spíš detail. Avšak on se císařem stal, zahájil dobývání Británie, před tím pronikl hluboko na území dnešního Německa atd. Jeho manželkou byla Messalina (dnes je to označení intrikánky), která jej chtěla nechat zavraždit, a jeho syn byl známý a ukrutný císař Nero. Silnici po něm pojmenovanou postavili lidé za vlády jiného císaře, avšak Klaudius ji dokončil a tak si ji pochopitelně pojmenoval.
Zpět do údolí. Co nás celou dobu překvapuje, téměř nad každou vesnici, natož městečkem se v zalesněném svahu tyčí malý hrad, zámeček nebo panské sídlo, které si kdysi nechali vybudovat místní šlechtici. Viděl jsem jich aspoň dvacet, ale dočetl jsem se, že jich je v kraji asi 800. Docela by mne zajímalo, k čemu se používají dnes. Třeba tam bydlí potomci, i když většina je přístupná veřejnosti. Ale rvát to s kolem do alpských srázů se mi moc nechtělo. Jen dvakrát byl hrad přímo v cestě, takže jednou jsme jeli těsně kolem a jednou jsme jím prostě projeli skrz naskrz.
V jedné obci jsme přijeli na kruhovou křižovatku, pro nás to však bylo zjevení. Je řádně osazena dopravními značkami jako u nás. Uprostřed křižovatky je bíle natřený litinový poklop od kanalizace. Jezdí se kolem něho nebo přes něj, přitom se dodržují pravidla jízdy na kruhové křižovatce. Nikdo nemá problém. (Jen český úředník by měl a jistě by sehnal stavební firmu, která by za šest měsíců a za pouhých 2,5 mil. Kč udělala řádný kruháč).
Pozdě odpoledne se dostáváme do pětitisícového antického městečka Mezzocorona. No, slovo antické tu trochu kulhá, protože místo bylo osídleno už před osmi tisíci lety – a kde byl tehdy starý Řím nebo Atény? Ve městě je dnes obrovská továrna na zpracování vína a tady jsem také poprvé zaslechl mně dosud neznámé slovo enogastronomie. Nemusíte ho hledat, stačí když první E vyměníte za VÍ. Na exkurzi jsem se však zlákat nenechal, neboť jsme dostali jiný nápad: nechat se vyvézt lanovkou na skoro strmý skalnatý útes nad městem. Kabinkou pro šest lidí jsme na závěr dne vyjeli nahoru, tam v klidu povečeřeli jídlo zakoupené dole v Lidlu a rozhlíželi se po kraji hluboko pod námi.
Zpátky jsme jeli v osm hodin, kdy všechny jízdy končily. Na stanici nás čekalo sedm (o jednoho víc, než byla povolená nosnost), ale když nikdo nešel, vlezli jsme do kabinky, ta se zavřela a jeli jsme zas dolů. To se mi líbilo – bez personálu, bez hlášení, bez problémů a bez průvodčího (jízdenky nám kontroloval až dole).
Další den jsme pokračovali v postupu na statisícové Bolzano. Opět násep s cyklostezkou, opět jabloně, opět hrádečky, opět horký den, opět protivítr. Kolem pomníku cyklistům (žádná tragédie, prostě jen oslava cyklistiky) spěcháme stále dál. U cesty se občerstvujeme v cyklistické samoobsluze. Je tu jak čerstvé ovoce, tak různé šťávy, u každé cenovka a uprostřed kasička. Vkládáme tam půl eura za kelímek džusu. A další. A další. Je to prostě dobré a stojí to tolik jako džusy v našich supermarketech.
V Bolzanu se sečetly či spíše znásobily vedro, únava a hustý městský provoz. Určitě to všechno dohromady bylo hlavním důvodem, že jsem v jedné kavárně pronesl památnou větu: „Prosím ein espresso and one eiskaffee“. Ano, v jedné neúplné větě jsem dokázal zahovořit čtyřmi jazyky, tak jsem byl z toho všeho zmatený. Ono taky, když stojíte ve frontě u barpultu a prohlížíte zákusky, je najednou těžké bez přípravy objednávat. Ale dostali jsme, co jsme chtěli, tak jsme to završili zmrzlinou, kterou jak víte v Itálii neplácají na kornoutek ze všech stran a ještě vám přidají navrch.
Přijíždíme do města Rovereto. Tady musím připomenout hroznou první světovou válku a tzv. italskou frontu. Můj táta zde bojoval v rakousko-uherské armádě, tak jako statisíce jiných Čechů. (Ale jak snad tušíte, tak tu válku přežil. J ) Bojovalo se v údolích Adiže, Piavy a v okolních horách. Na válku tam všude mají památníky a další vzpomínková místa. Řekl bych ale, že jich je na celém území mnohem méně než je ve východních Čechách památníků prusko–rakouské války z r. 1866 (což byla počtem obětí i vojenskými výsledky mnohem méně významná událost). Jen v Roveretu a okolí padlo 21 tisíc italských a rakousko-uherských vojáků.
Teď to hlavní: Po skončení války shromáždili roveretští občané množství pušek a kanónů a nechali z nich ulít zvon. Největší funkční zvon na světě! Na výšku má více než tři metry a váží přes 22 tun. Každý večer se rozezní. 100 úderů každý den připomíná, že lidé už nechtějí válku. 100 údarů každý den! Sice bych nechtěl bydlet někde pod ním, ale zas je zřejmé, jak silné poselství tento zvon nese a teď o něm víte i vy. Již nikdy válku!
Krátce po opuštění Rovereta opouštíme údolí Adiže, kterým jsme jeli několik dní, a stoupáme do sedla horského hřbetu, odkud vede jedna z méně divokých cyklostezek dolů do Riva del Garda. To je údajně velice známé letovisko na břehu Gardského jezera (Lago di Garda) a majetní lidé jej s oblibou vyhledávají (též vrcholoví čeští sportovci a politici). Jsme sice pořád v podhůří Alp (no, podhůří, koukáme odtud na blízký vrcholek vysoký 2079 m n. m., avšak „pravé Alpy“ už to nejsou), nicméně nadmořská výška je překvapivě… (no, výška, skoro bych řekl, že to je nížka) 65 metrů nad mořem. Hory chrání (no, chrání, raději bych měl říci: obklopují – ale už s tou autocenzurou musím přestat!) Rivu ze tří stran a od jihu vane většinou teplý vítr. Takže to je ideální místo na rekreaci pro dospělé i děti. Všude je břeh veřejně přístupný (na rozdíl od břehů některých českých přehrad), tak se tu také rozkládáme (už mám zase chuť se opravovat, aby to nevyznělo dvojsmyslně).
Bohužel vítr natolik zesílil, že si kvůli vysokým vlnám nemůžeme jít zaplavat. Jako náhradní program jsem si stanovil jízdu k menšímu, stranou položenému jezeru. Přitom jsem si pořádně nepřečetl mapu, totiž vrstevnice, a byl z toho mocný zážitek. cesta vedla po kamenitoprašném povrchu, chodili po ní pěší turisté a jezdili cyklisté. Vedla stále nahoru, nebylas moc široká, takže jsme museli být všichni ostražití, kdo zas pojede na plné pecky dolů. Často to byly skupinky mladíků a já začal tušit, že si zase vyplavím nějaký ten adrenalin.
Cesta byla zaříznuta do skalnatého srázu nad jezerem (nebojácní cyklisté vítáni) a vedla mnoha krátkými tunely (v nichž byla mnohem větší tma, než umí zajistit fotoaparát). Až k jezeru jsem nevyl, nebylo na to dost času. skončil jsem u tabule oznamující blízkost obce Ledro. Jednak že bylo vedro, jednak že mě uhranula tabule se jmény „družebních“ obcí. Kromě německého města tam byly už jen názvy českých měst a vesnic: Buštěhrad, Chyňava, Milín, Nový Knín a čtyři další. Asi tam nějaká středočeská cestovka uspořádala již na počátku 90. let výlet a všichni se družili (tehdy to bylo snadné, všichni nás chtěli). Asi jako když známý kakaový král, bývalý člen KSČ a pak poslanec ČSSD Michal Kraus se v roce 2001 družil v Ghaně tak úspěšně, až se stal spolumajitelem podniku na zpracování kakaových bobů s příslibem investice ve výši půl miliardy korun (asi z ušetřených poslaneckých náhrad). Pardon, že jsem si vzpomněl…
Otočil jsem kolo i sebe a jel dolů. Byl to poslední divoký sjezd tohoto zájezdu. Od jezera jsme pak volně projížděli městem, hledali a našli restauraci, kde bychom se důstojně rozloučili, poté jsme hledali místo, kde je zaparkovaný náš autobus. A taky našli. Takže všechno skončilo happyendem či jak se to dnes píše, a my se vrátili domů. Vyčistil jsem kola a liboval si, že jsme na nich měli diskové brzdy (ty ráfkové bychom ve sjezdech uvařili). Měřič kilometrů se u Lago di Garda zastavil na čísle 462.
Ty Klaudie Augusto! Tys mi dal!
Mám tu nějak málo fotek proti I. části, tak přidávám. A všechny jsou s licencí CC-BY-NC (viz I. část.)
