Vše to vystihuje anglický výraz toxic food environment. Používají ho výživoví poradci a lékaři, když se snaží vystihnout prostředí, ve kterém nyní žijeme a které způsobuje, že populace tloustne, přestože se nikdy dříve tolik nemluvilo o zdravém stravování, o cvičení, zkrátka svět nebyl tak posedlý správnou výživou. Teď jí lidé posedlí jsou a přesto přibírají. Tak za to může toxic food environment, v překladu něco jako prostředí plné jedovatého jídla.
Své o něm ví například třiasedmdesátiletý Otakar, který před čtyřmi roky ovdověl. „Nedávno jsem si uvědomil, že od doby, co žiju sám, jím jako čuňátko. Ne moc, ale nezdravě. Jen jednoduše, nad jídlem zkrátka nepřemýšlím a protože vařit neumím a ani mě to nebaví, stravuju se tím, co je prostě nejsnáze dostupné. Manželka vždy nakoupila a pak z toho nějak kouzlila. Já to neumím, vlastně ani nevím, čím bych si ledničku měl naplnit,“ říká.
A tak jeho stravování od doby, co ovdověl, vypadá takto: Snídaně: černá káva a cigareta. Oběd: Instantní nudle zalité vodou nebo polévka ze sáčku nebo rybí prsty, případně nějaké hotové zmrazené jídlo. Večeře: Párek v rohlíku nebo hamburger nebo hranolky, vše zakoupené ve stánku nedaleko jeho domova. „Ano, vím, že se nestravuji zrovna předpisově, dcera mi kvůli tomu nadává a stále se mi snaží nosit nějaké zdravé pochutiny, ale mně to tak vyhovuje. Chutná mi to, je to rychlé, prostě si to koupím, sním a tečka,“ uzavírá Otakar.
Podobně jako on se stravuje hodně osamělých lidí, kteří nemají pro koho vařit, nemají s kým stolovat. Stravují se tak i studenti či lidé velmi zaměstnaní, uhonění, ti, kteří tvrdí, že na jídlo nemají čas.
„Problém je v tom, že ty nejhorší potraviny jsou zpravidla nejsnáze dostupné, nejlevnější a podle některých kritérií i návykové,“ říká výživová poradkyně Margit Slimáková, která se touto problematikou zabývá. „Je v podstatě nyní nemožné projít městem, aniž by byl člověk vystaven lákadlům v podobě takových potravin. Je jednodušší koupit si párek v rohlíku, než přemýšlet, jak složit jídelníček, aby byl vyvážený,“ podotýká.
Lidé zabývající se zdravou výživou čím dál častěji upozorňují, že vliv na to, jak vypadáme, tedy nakolik jsme tlustí a nemocní, má vliv nejen genetika a to, co jíme, ale také prostředí, ve kterém se pohybujeme. Tedy kolegové, kamarádi se kterými se často stýkáme. Jestliže žena pracuje v kanceláři plné žen, z nichž si většina nosí na oběd ultrazdravé saláty a zkoumá každý miligram tuku v jídle, je velká pravděpodobnost, že se časem začne chovat taky tak. Jestliže muž ovdoví, začne se stravovat po hospodách a stáncích rychlého občerstvení a má kamarády, kteří se stravují také tak, začne mu to časem připadat naprosto přirozené a nebude přemýšlet nad tím, že je podivné, že měsíc nepozřel ani kousek čerstvé zeleniny.
„Když jsem žila s partnerem, vařila jsem samá hutná klasická jídla,“ vypráví šedesátiletá Helena, kuchařka ve školní jídelně. „Vařila jsem pořád, v práci i doma. Partner miloval knedlíky, svíčkovou, krkovici, bůček. Já jedla s ním a přitom jsem ještě v práci dojídala zbytky, pořád něco ochutnávala. Vážila jsem přes sto kilo, začala jsem mít zdravotní problémy, už jsem se na sebe nemohla koukat. Paradoxní je, že mě partner opustil. Našel si mladší, štíhlou ženu. Byla jsem na dně. Dostala mě z toho kolegyně, která usoudila, že potřebuju zachránit. Začaly jsme jezdit na výlety, často jsme mluvily o jídle, přivedla mě do party turistů. Ti nežrali, ti mě naučili jíst normálně. Saláty, kvalitní libové maso, hořkou čokoládku místo sáčků přeslazených bonbonů. Uvědomila jsem si, že nezdravě jsme vařily i pro děti ve škole. S prací kuchařky v jídelně jsem sekla, šla jsem dělat do studené kuchyně jedné soukromé firmy. Vyrábím tam skvělé saláty, baví mě to a zhubla jsem dvacet kilo,“ vypráví a dodává, že se jednoznačně nechala ovlivnit prostředím a lidmi, mezi kterými se pohybuje.
Takže, až zase někdy půjdeme po ulici a pocitem ukrutného hladu, uvědomme si, že nikde není psáno, že ho musíme utišit ihned, u prvního stánku s něčím mastným, podivným. Že když půjdeme do obchodu, máme si koupit něco, co prostě jen ohřejeme a nedá nám to žádnou práci s přípravou. Neudělejme to. Jedině tak si můžeme říct, že jsme silní jedinci, kteří se dokáží pohybovat i v nebezpečném jedovatém prostředí. V toxic food environment.
