Nemám rád domácí zavařeniny, džemy, kompoty. Nějak se mi podařilo si je zošklivit už v dětství. Pravděpodobně proto, že u nás bylo kompotů a džemů stále plno. Hlavně třešně a jahody. Máti zavařovala, babička zavařovala, všechny tety zavařovaly. Plné špajzy a sklepy. Třešně, třešně, třešně a sem tam jahody a rybíz. Prakticky za každým jídlem se na mne šklebila mistička s nevábně změklými plody. Zásoby spíše rostly, zavařovalo se mohutně, spotřebovávat jsme nestačili. Tím se situace zhoršovala, protože k jídlu se předkládala nejstarší sklenice, nebudeme přece jíst ty letošní, co pak s těmi předloňským, přeci to nevyhodíme…
Mojí top noční můrou byl podivný produkt, nevím, jestli to byla domácí povidla nebo džem z černého rybízu, mělo to velmi tmavou barvu. Chutnalo to nějak neurčitě sladce a mělo to úplně šílenou konzistenci, kaučuk by záviděl. Dost to lepilo, ale hlavně se to strašně táááhlo. Dostat toho nějaké menší množství ze sklenice a namazat substanci v tenké vrstvě na krajíc chleba, byl úkol pro vraha.
Pořád si to pamatuji. Příborovým nožem šmrdlám ve sklenici, chvíli do toho dloubu, chvíli s tím točím jak se špagetami a už se na nůž nalepila pěkná hrouda, vytahuju a vytahuju, táááhnu, ruku s nožem už mám u stropu a stále jsem spojen pružnou lonží se sklenicí. Kdybych sklenici nepřidržoval na stole, houpala by se ve vzduchu pod nožem, jako ta opice na gumě, co bývala v pouťových střelnicích na tři špejle. Nakonec se ozve mírné lupnutí a část hmoty skočí zpátky do sklenice a část vletí na nůž a tam se uspořádá do nepravidelné hrudky. První část přípravy mám za sebou, teď tu zlomyslnou natahovací potvoru dostat na chleba s máslem. Jezdím nožem po krajíci, džem vyzývaný, ani se nehne. Prostě jen klouže po másle, nikde se nechytí, zůstává sedět na noži beze změny. Zkouším tu věc na jednom místě zmáčknout, aby se pod nožem rozmázla na větší plochu. Zatlačím a dosáhnu toho, že se ta pitomá hrouda protlačí měkkým krajícem a přilepí se ke stolu. Snažím se chleba zvednout a posunout, ale musím si vzít druhý nůž a zajet pod krajíc a odříznout to lepidlo. Druhým nožem se taky pokusím opravit kráter uprostřed krajíce. Bude to máslem, prostě to klouže, chybí potřebná adheze…
Na pravé straně krajíce tedy odškrábu flíček od másla, na čistý a pórovitý povrch chleba. Na vzniklém políčku opakuji pokus s přilnavostí, už tolik netlačím, spíš dlouho držím a zkouším, jestli džem neunavím a nedá si říct. Pomalu, téměř neznatelně, s přesně dávkovanou silou, táhnu nožem vlevo a daří se. Milimetr po milimetru táhnu přes chleba, nespěchám, nechci to vyplašit. Sice se za nožem objevuje jen úzký štráfek, ale je to úspěch. Už jsem v polovině krajíce, ani nedýchám, opatrně roztírám dál. Tak a jsem vlevo u kůrky… a sakra, jsem si tu neodškrábal máslo.
Opatrně se vrátím o půl centimetru, vezmu druhý nůž, že si i vlevo připravím plochu, na kterou budu fixovat našponovanou hmotu. Velká chyba, mám jen dvě ruce, v okamžiku, kdy sáhnu po druhém noži, ztratím kontrolu nad krajícem a ten, tažen tím prokletým gumoasfaltem, proletí pod mazacím nožem a jsem zase na pravé straně, na začátku. Tedy byl bych na začátku, kdyby se, setrvačností posunu, ještě nevytrhl ten jediný kousek chleba, na který jsem džem přilepil. Vztekle na to boží dopuštění zírám, chleba celý potrhaný a zmačkaný, všude drobky a umaštěné fleky, jen ta gumovatá bestie sedí na noži v hroudě a vysmívá se mi…
Psychiatrické léčebny nejspíš mají na uzavřených odděleních plno pacientů, kteří uprostřed noci křičí a přes den jen trhají hlavou. To jsou lidé, kteří se setkali s podobnou domácí zavařeninou.