Největší přání seniorů? Soběstačnost

Svatá pravda.

No dobře. Ten nebo ta, kteří jsou přestárlí a mají stařeckou demenci, nám už k tomu nic nepoví. Ta paní, která toto napsala, radí v něčem o čem nic neví, anebo opět opsala slohový úkol od někoho jiného. Moje přání je nějaké. Ale moje zdraví se mne na to neptá. Pokud mi vypoví mozek, asi si nebudu moci vybírat, rozhodnou za mne druzí. Průzkum ukázal, že senioři ..... aby měli doma internet. Možná to považují za důležité, ale ten průzkum neuvádí, kolik seniorů nad např 80 let má internet, tedy umí omezeně pracovat s počítačem, neuvádí, jaké seniory oslovil - ten průzkum, jaké jsou jejich finanční možnosti, jaké je jejich vzdělání, jaké jsou jejich schopnosti, co se týká počítačové gramotnosti. Existuje někdo, kdo by mi chtěl poskytnout doživotní pobyt v luxusním domově důchodců? Prosím, poskytněte mi tento luxus. Adresu dodám.

O všech vyřčených slovech v článku nelze pochybovat. Tímto tématem se zabývám dnes a denně mnohem víc než bych chtěla... Denně střídavě pochybuji, vyčítám si, brečím a zároveň se uklidňuji, že by mamince nebylo nikde lépe než tam, kde je... Důkazem je pro mě každý rozhovor s ní, každičký telefonát, kterých je bezpočet za den z mé i její strany. Když za ní jedu a strávím s ní v Brně tři dny, plné různých návštěv a aktivit, stejně mi už po cestě domů volá do auta, jak se máme a co děláme a jestli jsme všichni zdraví... Když jsem ji naposledy vzala na pár dní k nám, pořídila jsem jí "zážitník" s fotkami a popisky a vlastnoručními malůvkami, aby si vzpomínky mohla pak kdykoli oživit... Ale už ho má zase někde v knihovně zastrčený a pokud jí všechno znovu nepřipomenu, nic neví. Přesto mám pocit, že je šťastná. Milovala svůj byteček a kdyby byla jen trochu soběstačná ve smyslu článku, určitě by tam byla. Teď bydlí v podobném, jen jí už Alzheimer nedovolí ani uvařit si, nakoupit, postarat se o peníze, platby atd. Fyzicky je na tom skvěle... a teď mi právě dovyprávěla další veselé historky, které si upravuje podle svého, ale hlavně , že se u nich směje a že jí v Domově seniorů není smutno. Mám pocit, že to mnohem hůř snáším já než ona... Je to opravdu složité a velmi individuální téma.

Ano, někomu nastane doba, kdy už soběstačný není. Nebo jen velmi omezeně. A musí do DS jít. A postupně se smiřovat s tím, že je odkázán na pomoc druhých. Jako moje maminka. Díky za článek.

Soběstačnost a určitá nezávislost je pro každého člověka velmi důležitá. Přece to víme všichni. Řekl bych, že to je jedna ze dvou základních potřeb (nepočítám-li jídlo apod.) lidí zhruba od 80 let. Jde o osamělost (hlavně citovou, sociální, nikoliv snad jen fyzickou) a bezmocnost. Oni ně+kdy říkají "nechci být na obtíž" - ale abych s jasnou myslí strpěl, že mě někdo krmí lžičkou a čistí mě pokáleného, to je opravdu strašná představa. Chudáci lidi, kteří se uvědomují, že jsou v nesoběstačné situaci.

Hezký den, ono i tohle má své meze, každý se s tím vyrovná a vypořádá po svém, když už je pak pozdě...Už jsem zažila mnohé, i syna, který bral na nákupy tatínka, který byl už mocmoc jinde, vím, jak je to složité, ale chudáci prodavačky, čekali, až se pán rozmyslí, jestli vůbec něco chce, syn naopak trpěl, to, že nedokázal v těhle situacích říci ne, nakoupím jen já. Vím, jaké to je, mou švagrovou, dá se říct cizí osobu, či personál nemocnice, domova důchodců, poslechli mí rodiče hned a bez průtahů, u nás věděli, jak nás mohou citově vydírat. Chtěli jsme se o ně ve stáří postarat, ale nechtěli být nikomu na obtíž, tak raději volili dd.Co se v některých děje, ví jen pán bůh, staříci vám úplnou pravdu nepoví.

V podstatě je to pravda. Soběstačnost je velmi důležitá, ale proč sem míchat názor Anny z Ostravy, jestli existuje. Co je jí po tom, že sousedka využívá služeb asistentů? Že by dumala, kde na to bere? A jí by její syn ihned platil nejluxusnější péči, kdyby o to stála? Nejsou to jen "kyselé hrozny"? Takže mezi moje největší přání patří i co nejméně takových sousedek.