V pondělí večer jedu do Vrchlabí povzbudit Leoše, ale ouha. Všude objížďky. Tiše nadávám, ale nějak mi to není nic platný. Jenže co cyklisti? Projedou? Vzpomínám, jak jsem jednou jel na kole z Miletína přes Lázně Bělohrad a kdesi tam byla značka, že silnice je slepá, opravuje se a že mám jet objížďkou. Jo, tůhle, říkám si, minimálně tam bude cesta pro pěší, tak to na kole zvládnu taky. Jedu jedu a najednou – chybí most. Dole je říčka. Obejít se to nedá. Přes říčku vede lávka. Je to jen prkno pro stavební dělníky. Široké je to asi 20 centimetrů a nikde zábradlí. Rozhoduju se a pak – lenost vyhrála nad bázní! – jdu i s těžkým kolem přes tu lávku. Vždyť já přece vůbec nemám závratě, opakuji si v duchu a dolů nekoukám. A sláva, podařilo se mi to překonat bez pádu.
To byla cyklovzpomínka a teď už do nočního Vrchlabí.
Ve 22:15 jdu po tamním náměstí a vidím přijíždět jezdce s mnoha zavazadly a svítilnou na čele. Tak to je jasné. Volám: Go, go to Greece! Makej do Řecka. Odpovídá: Thank you. Řvu za ním: Good luck! Mnoho štěstí. Otočí se a taky řve: Díky.
Vycházím z náměstí a tam je otevřený krámek - kebab. Obsluha se tam dohaduje s mým neznámým. Jdu tam, míjím zcela nehlídané kolo, které světélkuje ve tmě a přitahuje pozornost kolemjdoucích. Instinkt mi velí zůstat poblíž opuštěného kola (viz noční foto). Pak ale jdu dovnitř: „Co se děje?“ „Pán chce platit kartou nebo v eurech, ale to nejde,“ říká dívka. „Kolik to dělá?“ „Osmdesát korun,“ odpovídá a viditelně se bojí, aby cyklista nezdrhl. Ten rozpačitě postává. Vytahuji stovku a slečna mi vrací. Cizinec mi najednou vtiskne do ruky desetieurovku. A nechce ji zpět. Pak mám nápad a vytahuju českou dvoustovku. Tu si bere. Na kafe, směje se. „Jo, na osm kafí,“ upřesňuju (na pumpách snad dražší nebudou). Vřele děkuje. Chvíli si povídáme. Je to Ital, křestním jménem Cesare, to stačí. Rozmlouváme o další trase, radím mu. Doufám, že to není zakázaná pomoc. Vždyť by si to našel na internetu, že. (Kdybyste to počítali, tak jsem prodělal dvacku. To je docela malá ztráta na to, že se může pořádně najíst. Protože za chvíli pokračuje v jízdě do vnitrozemí.)
Kde je Leoš? V pondělí v jedenáct v noci u Kutné Hory. Měl další defekt a ničí ho teplo. Nefunguje přehazovačka. Pro neinformované vysvětlím, že přehazovačkou jezdec ovládá namáhavost jízdy a záběr šlapání. Buď jede na těžší převody, což ho stojí víc síly, ale na jedno šlápnutí ujede dál. Hodí se po rovině a s kopce. Nebo jede lehké převody a pak ujede míň, ale zas má snadnější šlapání do kopce. Takže snadno pochopíte, že když přehazovačka nefunguje, záleží jednak na tom, jak ji má právě nastavenou, a pak taky bude v obrovské nevýhodě buď v kopcích, anebo na rovinách. Bez přehazovačky se dnes prostě kolo neobejde. jen do určité míry ji nahradíte svou vůlí nebo náhradní trasou. Nakonec si sehnal opravu a jel dál.
V úterý před desátou jsem se setkal s Leošem na silnici z Vrchlabí na Špindlerovku. Bylo vidět, že posledních 24 hodin bylo asi nejtěžších. Říkal mi, že denně vypije až dvacet litrů vody. A připustil, že možná nedojede až do Řecka. V tu dobu už vzdalo 64 lidí z 250, tedy čtvrtina. My jsme z výsledků minulých pěti ročníků vytušili, že tenhle závod je hlavně pro mladé a extrémně trénované jednotlivce, tak se nemůžete divit, když nedojede až do Řecka.
Udělal jsem z našeho dopoledního setkání pár fotek, ale promiňte kvalitu, měl jsem na to tři minuty a svůj mobil. Nemůžete si stavět do pečlivě naaranžovaných scén člověka, který právě dojel na svůj 1735. km a chce pokračovat dál, protože se mu jede dobře (zatím stín a 18 stupňů). Byla to blesková výměna informací a proud povzbuzení ode mě, doplnění vody, stížnost na horko (to chápeme, ale jen trochu, jsme totiž většinu času doma nebo ve stínu nebo u vody) a už se zas jelo. Asi druhá jeho věta byla, že mu hodně pomáhá, co mu vzkazujete. Posílám mu to na facebook (má tam dva profily + instagram). Já tomu rozumím tak, že ze vzkazů vidí, že není sám, že na něho myslíme, že mu přejeme... To se blbě vzdává, když na vás kouká plný stadion. Tady je to o něco těžší, chybí obecenstvo a jejich řev. Má to jen v písmenkách do mobilu.
Takže na jedné, té nejhorší fotce nás vidíte oba, Leoš ukazuje tři prsty (palec není vidět) na znamení, že jede na 3. kontrolu ze čtyř. Ta čtvrtá je trochu z ruky, asi 800 km někde v horách u Sarajeva. 800, když to půjde ideálně, ale ideálně nejkratší trasu nedokáže jezdit snad nikdo.
A abyste věděli úplně všechno, pondělí jsem považoval pro Leoše za nejkritičtější den. Odborně se tomu říká stres. Celý organismus trpí stresem z velkého horka, ze svalové únavy, z nevyspání, citlivost smyslů, hlavně zraku a sluchu, se může snižovat, a především hlava to už odmítá racionální zpracovávat, takže se zabývá demotivujícími představami či dokonce na pár vteřin vypíná. Asi šlo o dost velký stupeň vyčerpání, který se bohužel může opakovat. Jel hluboko do noci a pak zas od časného rána, takhle již několik dní za sebou. Před polednem dojel na polskou chatu, která je hned nad Špindlerovkou a kde byla kontrola č. 3. Byla, protože pořadatelé přidali ke všem těžkostem ještě jednu podmínku: stihnout každou kontrolu v určitém časovém limitu. Takže ji v poledne zavřeli. Jen si představte, že se někdo víc než týden pachtí celé dny a noci, najezdí bezmála 1800 kilometrů a pak by měl přijet na kontrolu o půl hodiny později a nechat se vyloučit? To je fakt na prášky, řekl by někdo. Leoš tam přijel… s půlhodinovým náskokem. To je klikař!
Na mapě pak bylo vidět, že Leošovo číslo se sedm hodin nehýbá, to odpočíval. A pak – sláva! – číslo 83 pokračovalo po cestě dolů do Polska. Což znamená, že pokračuje v jízdě. Navečer už sjížděl ze Špindlerovky do českého vnitrozemí. Možná dojede jen do Sarajeva, doufejme však, že až do Řecka. Jen prosím nepociťujme velké rozčarování, kdyby se mu to nepovedlo celé, jak si především on sám tak silně přeje. Může vyběhnout čtyři poschodí a přinést v dešti sněženky, ale dost dobře nemůže poponést celý dům a přemístit staletý dub. Něco prostě někdy nejde. Já jej povzbuzuji, jak to jde a vím, jakou měl z letmého setkání radost.
A z epiky (vyprávění) do lyriky (zamyšlení)
Obávám se, že některé ženy si hned na začátku naší série článků pomyslely: „Pěkná blbost! K čemu to je, jet jako blázen přes celou Evropu? Kdyby raději zryl ten kus záhonu za garáží nebo třeba pomohl s XYZ. Prostě typické mužské bláznovství.“
A já klidně řeknu: Ano, je to blbost. Avšak psychologicky viděno, je v tom boj, je v tom lov, a muž se pachtí za výsledkem, aby zajistil, vykonal, dosáhl. Ono je to podobné jako když muž vymyslí – údajně z lenosti - nějaký zlepšovák, který ženám pomůže v domácnosti (neboť většinou je to takhle a ne naopak). Ale přece to nemusí být nic tak úplně praktického. Třeba to je, jako když za Marií Rottrovou ten její chlap běžel čtyři poschodí a v dešti sháněl první sněženky. Proč to dělal, takovou blbost, že? Běžet za ženskou čtyři poschodí a nechat na sebe pršet! A vidíte, většina žen už tohle jistě chápe. Dokonce by to u svého muže ocenila. Takže ten mužský „nerozum“ má někdy hlubší motivy, než se zdá. A v případě Leoše je jeden z rozhodujících důvodů jasný: Chce pomoci starým lidem, kterým už artróza nebo jiná choroba neumožňuje pohyb na čerstvém vzduchu, ač by se jej docela přáli. To má splnit CWA – cyklistika všeho věku – kterou se s Leošem snažíme přinést do Čech a na Moravu.
Leošovu cestu Evropou sledujeme na on-line mapě https://www.transcontinental.cc/map. Jede pod číslem 83, což si počítačová řeč upravila do podoby https://trackleaders.com/transconrace18i.php?name=Leo___Hr__dek (někdy ukazuje se zpožděním). A transparentní účet ve Fio bance, kam můžete přispívat, najdete na https://bit.ly/2M3g6pr. To nejsou peníze pro Leoše, ten jede „zadarmo“, protože prostě chce. To jsou peníze na nákup elektrotříkola v rámci CWA, o kterém jste mohli číst v minulých článcích.
Fotky jsou tentokrát všechny moje. Ta titulní je „umělecká“ od přehrady před Špindlerovým Mlýnem. Žádnou jinou dobrou na šířku jsem neměl, proto dávám tuhle. Ty dráty, co jdou zprava do údolí, jsou lana, po nichž se spouštějí pištící turisté na kladce nad údolí. A ty dráty zleva nahoře směrem vpravo dolů, to jsou vlákna pavučiny. Další výklad tohoto obrázku si vymyslete sami.
