Již 15. den závodu napříč Evropou! Jezdci se probíjejí balkánskými horami, někteří volí zvláštní cesty v naději, že si něco najedou, ale často to bývá naopak a oni ztratí. Leoš jede chytře údolím Driny (teče proti němu do Dunaje) a po vjezdu do Černé Hory si dává řeku Pivu a na ní postavenou, 30km dlouhou přehradu. Snad ho to ochladí. Bylo tam totiž i navečer 26 stupňů.
V cíli je už 64 borců, vzdalo 89 a z 97 zbývajících minimálně 17 jede po stanoveném limitu. Několikrát jsem psal, že závod má jen pět pevně stanovených míst (čtyři kontrolní body + cíl) a je na závodnících, kudy na ně pojedou. Proto se jezdci mezi sebou liší v počtu najetých kilometrů. První potřeboval do cíle celkem 3405 km, druhý 3553, jiný najezdil dokonce 3646 km. Někdy se i docela bloudí či se – podle navigace – vjede někam, kudy to jde opravdu špatně nebo vůbec. Viz včerejší snímek od zoufalého Alana Parkinsona, když byl navigací doveden na tu příšernou lesní cestu.
Také ženy už jsou v cíli. Například Alexandra Le Roux přijela do cíle již 9. srpna v poledne. Chtěl jsem vám ji ukázat na fotce, ale všude je buď rozmazaná anebo zezadu. To je prostě tím, jak jezdí rychle.
A vzpomínáte na fotku mladé ženy, jak tlačí kolo štěrkovou cestou na Bjelašnicu? Tak to byla nakonec nejrychlejší žena letošního ročníku, Ede Harrisonová. Je z Manchesteru a pracuje jako doručovatelka zpráv či jak se tomu říká. Po Praze jich jezdí na kole taky dost, tak víte, co myslím. Ede taky neměla na trase snadný život. Na Bjelašnici několikrát píchla, při průjezdu Černou Horou onemocněla atd. Poťouchlý život staví do cesty obtíže, které jsme si přivolali sami…
Leoš není jediný, kdo se během dálkových závodů věnuje charitě. Další jezdkyně, Anisa Aubinová, původem Kanaďanka, stačila ještě na jaře urazit 7000 km ze severního Norska do jižního Španělska, aby získala peníze, za něž budou sirotci v africkém Malawi chodit do školy. Přidávám její fotku. A ještě kolo, na kterém jede příbuzný válečného letce a spisovatele Saint Exupéryho (Alenka v říši divů atd.), Marin.
Jak už víme, Leoš v neděli přijel na kontrolu po časovém limitu – pořadatelé ji měli uzavřít už v sobotu v noci. Možná to udělali. Ale copak on prohrál? Ale vůbec ne, naopak, zatím vyhrává. Protože jak všichni víte, má dva cíle: 1. Absolvovat tuto jízdu až do konce. 2. Získat peníze pro nákup elektrotříkola v rámci našeho projektu CWA. Zastavím se nejdřív u prvního cíle. Není jednoduchý. Jet „na vlastní pohon“ den co den, bez ohledu na horko, do hluboké noci i časně ráno, do kopců, po štěrkopískových cestách, s plnou výbavou, vpodstatě osamocený, s představou stovek kilometrů, které ho ještě čekají. S náhlými defekty kola, s nesprávným odbočením, v neznámých zemích, vpodstatě bez pomoci. Nezoufali byste si někdy? Nelitovali byste se?
Ale jak to je v té písničce? „Všechno nečeká blízko, tak nelítej nízko“. Nejsou jen cíle na dosah ruky, jen přes kuchyni. Jsou cíle velké a vzdálené, pro které musíš denně něco udělat a nepolevit. „Všechno nečeká blízko, tak nelítej nízko. Snad se probudíš,“ zpívá Anna K.
---
Teď k Leošovu druhému cíli, získat peníze pro CWA. Už jsem o tom mockrát psal, jde o elektrotříkolo, s nímž lze volit lidi, kteří mají potíže s chůzí. Mnohem podrobněji je to popsané třeba v článku https://www.i60.cz/clanek/detail/20354, tak se nechci opakovat. Jako titulní fotku jsem zvolil zakladatele CWA Ole Kassowa a jeho prvního klienta, tehdy 97-letého. Jo, to je ten pán, který se kdysi chtěl podívat do rodné vesnice, ale jak by se tam dostal, když se sotva šourá na nejbližší lavičku? A Ole mu ten sen splnil. Takhle obyčejná věc to CWA je.
První projížďky byly na nákladních tříkolkách. Už jsem se asi zmínil, že po výborné odezvě v pečovatelském domu, kde senior bydlel, Ole požádal kodaňskou radnici, zda by koupila jednu rikšu. A radnice jich koupila hned pět, jednu do každé domova pro seniory, které ve městě má. CWA začal psát svůj rok 1.
Cílem Kassowa a jeho přátel bylo překonat překážky, které starým lidem brání v mobilitě (pohyblivosti) a běžným aktivitám. Začal rozkvět CWA: v Americe se uskutečnil přejezd Apalačských hor, ve wisconsinské Oškoši se jako piloti ke kolům přihlásili policisté a hasiči, na Islandu museli tříkola vybavit protiskluzovými hroty na pneumatikách. Mladá Dánka přenesla CWA do asijského Singapuru (to je ta Pernilka na fotce z nedělního článku). Z Dánska vyrazil celý konvoj na cestu do Norska (viz snímek). A senioři rozkvetli také, z cest se vraceli usměvaví, plni elánu. Ne nadarmo jsme tomu začali s Leošem říkat cykloterapie. Některým to doslova změnilo život.
Ole jednou řekl, že v domovech organizují po dvou až třech měsících opětovné setkání a že lidé s demencí se pamatují na ten den s výletem a hovoří o něm. Tak emočně silný zážitek to pro ně je. Celí se rozzáří, smějí se a zpívají písničky, které na výletě slyšeli. No setsakra, že bychom to nedokázali i u nás?
----
Co teď potřebujeme? Aby si města a domovy pro seniory objednávaly tříkola (bohužel jen ze zahraničí) a abychom získali peníze na nákup dalšího, který nebude záviset na konkrétním městě a budeme jej moci používat. Až bude kolo na cestě do ČR, začneme v daných místech hledat piloty. Možná se najdou mezi policisty a hasiči, možná mezi studenty škol se sociálními obory, možná mezi členy křesťanských církví, možná mezi zaměstnanci domovů pro seniory, možná … možná i mezi vámi. Nejmladšímu pilotovi je 18. nejstaršímu 89.
Právě i dobrovolníci všeho věku, kteří se přihlásí a jsou vybráni jako piloti tříkol, něco získávají. Peníze určitě ne, je to čestná služba, poskytovaná se šlechetností a laskavostí. Získávají však opodstatněný pocit, že někomu pomohli, prospěli, učinili ho šťastným aspoň na den. Od seniorů získávají spoustu poznatků a zkušeností, dozvídají se věci, které už nikdo z okolí seniora nezná. Vpodstatě mohou získat nové přátele – třeba o generaci nebo dvě rozdílné. Piloti „mají za úkol“ vzít seniory třeba do kavárny a oni se tam rozhovoří o svém životě. Rozvíjí to všeobecně lidské vlastnosti pilotů, jejich laskavost, solidaritu, trpělivost. Mnozí mladí piloti by o tom mohli hodně vyprávět.
Teď už je jasné, že jsme v tom spolu na stejné lodi. S Leošem chceme rozhýbat kus České republiky směrem k CWA, vy nás podporujete a přispíváte. Vřelé díky.
Listárna
Můj včerejší článek jste zavalili tak zajímavými komentáři, že se k některým musím vrátit. Vy se na ně můžete podívat a tady jsou moje reakce. Vezmu to od nejstarších komentářů: Ráno, Jano, ano! Pořadatelé vyhlásili časové limity už před startem, všichni to věděli, ale také se vědělo, že to zdaleka všichni nestihnou. Zda jim to nyní tolerují, nevím, prý se dávala razítka i po limitu. Andrea 09:53 – píše to správně. Ale jeho tracker (zařízení na sledování jezdce pomocí GPS) to neukazoval, proto jsem se děsil, proč zůstal 700 m pod kontrolou. Možná ho měl vypnutý anebo schovaný v křoví J .
Libore v 10:03, stojící řidič tam chybí, on fotí. Tchyně je po mrtvici, moc toho nenamluví. Když jsem jí říkal, že jsem za ní přijel na kole 110 km, jen se usmála. Z toho usuzuji, že mě opravdu považuje za cvoka, jak jsi laskavě nadhodil. Ať žijí cvokové! Olgo, Zuzano, Ivano, Aleno, Libore – moc vám děkuji za příznivé hodnocení mé knížky. Pro autora to jsou vzácné chvilky, skoro jste mě dojali. Ale nadechnu se a budu zas tvrdý jako vždy, jo?
To bylo ke včerejšímu článku.
----
Je už noc z pondělí na úterý a já se dívám na mapu závodu. Leoš přejel most přes přehradní jezero a projel městem, které bylo postaveno pro obyvatele zatopených vesnic. Má před sebou ještě 464 kilometrů. No potěš! Ale co je tohle? Teď koukám, že se na noc zašil do nedalekého lesa. Víte co? Já vám přidám letecký snímek pod článek. Hrdina našich dnů má číslo 83. Psst, možná už spí…
Před pár dny jsem mu psal, jak ho tady podporujete, jak pořád píšu články a vymýšlím, jak podpořit CWA. Odpověděl lakonickým vzkazem: „Motivace? Rikši prostě budou a basta.“ Prostě – jasná zpráva.
