Tykání v rodině. Samozřejmost nebo ne?

Zažila jsem v mládí, že dva z mých vrstevníků rodičům vykali a jak mi jednou prozradila maminka, tak zpočátku táta navrhoval vykání rodičům i v naší rodině. Naštěstí maminka byla pro tykání a tak se také nakonec dohodli. Z rodiny kamarádky vím, že ji její syn oslovuje jménem a ne maminko. V zaměstnání jsem oslovení používala asi podle toho, komu patřilo a vy- nebo ty- rovněž. Bývalé žáky po letech oslovuji jmény, ale už jim netykám, stejně tak jako dospělým dětem sousedů a kamarádů.

A netýká se to jen rodiny či zaměstnání.

To je výborné téma a já plně souhlasím s názory autorky. Angličané na to vyzráli. Ovšem, opravdu obtížný je překlad dialogů z angličtiny do češtiny - t.j. odhadnout tu správnou situaci ve které se začíná tykat.

U nás se tyká a oslovuje jmény, funguje to léta a bez problémů

Vůbec to takhle nevnímám. Nemá pro mne vy nebo ty až tak zásadní význam. I kdybych si s někým onikala.... pokud je vzájemná úcta a respekt jen formální, jaký smysl má, zda si myslím - ty jsi idiot nebo vy jste idiot ? V práci nebo v rodině, je to stejné. Pokud se tyká, je to venku coby dup a pokud se vyká, bývá to šeptandou.

Mám to přesně naopak. Tykání je mi mnohem sympatičtější. Mám s ním ale problém u lidí, ke kterým z nepochopitelných důvodů necítím sympatie. Neměla jsem to tak vždy. Starší Řekové žijící v našem městě všem tykají a zpočátku mi to přišlo také nepatřičné.

Vím, že s tím kdysi přišel do archivu Američan, hned se představil jménem a že mu mám tak říkat, protože to bude méně formální. Já tedy všeobecně tykací mezigenerační typ nejsem. Asi proto, že nemám žádné mladé příbuzenstvo. Jméno a vykání se mi naopak líbí.