21. srpen 1968: Den, který si každý pamatuje

Zdeni, mrzí mě, že jste tak špatně dopadli. Já mám lečo ráda, ale nevím, kdybych ho měla každý den, opravdu nevím...

Čekání před obchodem na mléko, chléb, rohlíky, máslo ….. a čekala jsem 3 dny od 6 ráno do 15 hodin a stále nebylo … to je má noční můra. Nakonec jsem byla ráda, že selka mi řekla, vezmi si baňku a přijď, dám ti mléko a trošku másla.

"KOLDER, NEROB BORDEL!" Pamatuji si i na nápis "IVANE TÁHNI, BUDE TI TU HORKO!" 21. srpen o třicet let později mám spojený úplně s něčím jiným, krásným. To se nám narodila první vnučka, jedno ze čtyř štěstíček, které máme. Omlouvám se, že zasahuju do vzpomínek, ale nedalo mi to.

Každý rok na 21. srpen vzpomenu, zatím vždy se zvláštním pocitem. Už sice nemám strach, ale přepadnou mi vždy negativní myšlenky. Bylo mi 13, žili jsme na vesnici. Šla jsem pro chleba do našeho malého obchůdku a bylo mi divné, proč tam postává tolik lidí. Až od nich jsem slyšela, co se stalo. Ten den pekárny přivezli chleba až odpoledne, proto jsem se vrátila hned domů. To už babička vše slyšela v rádiu a tak jsem nemusela ani moc vysvětlovat. Ale na její slzy nezapomenu. Protože jsem do té doby nic ošklivého nezažila, neuměla jsem si to vysvětlit. Byla jsem jen strašně vyděšená. Moje starší sestry na tom byly podobně. A rodiče jsem to odpoledne viděla nešťastné a zlomené. A pak už jsme všichni dlouhých 21 let jen trpně přežívali. Jsem ráda, že to další generace nezažila, ale mám obavu, že se budou muset potýkat s daleko horšími situacemi.

Taky jsem napsal příspvěk, dlouhý, jak mám ve zvyku :-) a doufám, že do zítřka vyjde. O barikádách v Náchodě...

Bylo mi už 22 let, byla jsem už zaměstnaná a mimo to se velmi angažovala tím, že jsem hodně psala do okresních novin jako dopisovatelka /ovšem nebyla jsem v žádné politické straně/ a skutečně viděla do budoucna tu naši zemi také v růžovějších zítřcích... 21. srpen 1968 byl pro mne takovým šokem, že jsem se z něho přímo zhroutila, onemocněla a čekalo mne pak moc dlouhé, špatné a až moc zlé období...

Hrozné datum. Nerada vzpomínám a zapomenout nemohu. Pro naši rodinu (a samozřejmě nejen naši) to přineslo fatální změny.

Děkuji za ukázky z vyprávění pamětníků. Každý příspěvek, jak už jsem někde napsala, je pro mě cennou výpovědí.

oprava: postýlky

Na to se nedá zapomenout, bylo mi 20let, naší dcerce 10neděl, a před měsícem jsem se přistěhovala z města na venkov. K nám domů přiběhla mužova teta, abychom si pustili rádio, že v Praze se střílí a teče krev. Děsný šok, první, co mě napadlo byla válka, zděšeně jsem se podívala do pstýlky, kde ležela naše malá dcerka, která ten den měla svůj první svátek. Strach a nervozita, jinak se to nedá popsat. Později Jana z kalendáře 21.8. zmizela, tak dcera začala slavit v květnu, docela se mi ulevilo, protože slavit svátek v tak nešťastný den by nebylo pro nikoho dobré.