Elena Valeriánová: Lidi, běžte domů
V půl páté ráno 21. srpna 1968 na autobusové zastávce v malé pohraniční obci na polských hranicích stojí hlouček čekající na první linkový spoj, který je odveze na ranní směnu. Lidé se choulí do svetrů a ve stoje dospávají poslední vteřiny. Chichotá se jen parta šestnáctiletých děvčat. Na cestě se objeví mihotavé světlo jízdního kola. Jede na něm nějaká vesnická babka, nezastavuje, jen plačíc volá na čekající skupinku. „Lidi, běžte domů, napadli nás Rusi!“
I spáči se probouzí. „Co to říkala?“
„Jak, napadli nás Rusi?“
„Co je to za blábol?“
Otázky padají jedna přes druhou. Konečně do rozpačitého ticha přijíždí autobus, je nezvykle tichý. Kdosi má malý tranzistorák, z kterého jsou za silného praskotu slyšet úryvky zpráv: "Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů," Někde vzadu se ozve přidušený vzlyk.
Helena Votíková: Ani na krok ven
Bylo mi 12, rodiče mi nakázali, že nesmím na krok z domu. Při pohledu z okna bych ani nešla. Stálii tam dva „regulčíci“, jeden se samopalem, a kolem jezdily tanky směr raketová základna v blízkém sousedství. Všechny boční ulice byly navíc plné tanků. Během další noci zmizely všechny cedule kudy, kam a vysoká zeď u kostela byla pomalovaná nápisy v ruštině „zachvatčici domoj“.
Z magnetofonů hrál Karel Kryl a máma plakala.
Zdenka Jírová: Proč nesnáším lečo
S manželem jsme byli třetí den na podnikové dovolené v Bulharsku. O invazi jsme se dozvěděli až 25. srpna od náhodného turisty v Burgasu. Nechtěli jsme tomu věřit, dokud nám nějací francouzští turisté nepůjčili své rádio, kde jsme si to poslechli v pražském rozhlase. Byl to obrovský šok: před pár dny jsme odlétali z mírumilovné země s vidinou „růžových zítřků“! Všichni jsme plakali, i muži. Báli jsme se o své blízké doma. Také jsme se dozvěděli, že byla „na neurčito“ přerušena letecká a snad i pozemská doprava a my nevěděli, kdy se budeme moci vrátit.
V kempu nás hlídala bulharská milice. Tato dovolená skončila dříve, než začala. Bulhaři k nám nebyli vstřícní, podléhali sovětským zprávám o kontrarevoluci. Při nejbližší příležitosti nás vyhodili z restaurace, kde jsme se stravovali a my si zbytek pobytu vařili na malém vařiči lečo, protože tam nebylo k dostání nic jiného než rajčata a papriky. Dodnes lečo nejím a nikdy už jsem nejela do Bulharska.
Jitka Valachovičová: Bude asi válka
Bylo půl osmé ráno, když slyším babičku, která bydlela v přízemí. Přišla do pokoje a povídá: „Jituško, vstávej, bude asi válka, přijeli Rusové!“ V ten moment mně poprvé v životě naskočil opar. Rychle jsem se oblékla a šla nakoupit. Doma skoro nic nebylo, jen pár brambor, kousek chleba, trochu mouky. Lidé nakupovali jako zběsilí, takže jsem toho moc domů nepřinesla.
S napětím jsme poslouchali zprávy v rozhlase, co všechno se děje v Praze. První noc byla hrozná, kolem našeho domu nahoru k lesu jezdily dlouhé hodiny tanky. Ráno mně a bráchovi táta řekl, že si večer musíme vedle postele připravit oblečení tak, abychom se mohli rychle obléci, kdybychom museli utíkat z domu. Ruská vojska se utábořila na kraji lesa, kam lidé vojákům nosili jídlo a pítí, což jsem nechápala. Jednou u našeho domu zazvonil ruský voják, ptal se na cestu, a protože jsem maturovala z ruštiny, tak jsem mu to rusky vysvětlila. Když jsem o tom vyprávěla tátovi, moc mi vyhuboval, viděl samé katastrofické konce.
Ilona Kolářová: Srpen 1968 očima dítěte
Za měsíc mi bude devět let, půjdu do čtvrté třídy a z bratra se stane prvňáček. Před třemi dny jsme se vrátili z dovolené v Bulharsku a jsem plná dojmů. Těším se, až budu vše vyprávět kamarádkám. Ráno, 21. srpna 1968, mě budí divné zvuky. Dům se otřásá v základech, táta s mámou koukají vyplašeně v kuchyni z okna na silnici, na stole leží rádio, odkud se ozývají zprávy. Táta nemohl odjet do práce, jezdil vlakem, tzv. „kozí dráhou“ do Mostu, ale ten den žádný vlak nevyjel.
Za chvíli se vzbudil i bratr. Celý vystrašený přiběhl a začal brečet. Bál se a já také. Nejen toho temného dunění, ale i o tátu, neboť pořád přemýšlel, čím se dopravit do zaměstnání. Dodnes si pamatuji, jak na něj máma křičela, že ho nikam nepustí. Kolony projíždějících vojenských aut a transportérů byly na denním pořádku, dodnes mám panickou hrůzu z hrozivého dunění tanků, kdy se nám otřásal celý barák.
Věra Ježková: Lidi nás budou věšet na lucerny
Dobře si pamatuji ráno 21. srpna 1968: bylo mi 14 let, byla jsem na prázdninách v jedné vesničce u Příbrami. S kamarádkou a našimi prarodiči jsme stáli na zahradě a poslouchali rádio. Babička a děda kamarádky, komunisté, byli bledí strachem – báli se, že „je lidi budou věšet na lucerny“. My holky jsme jezdili na kolech na nákup do sousední větší vesnice po výpadovce z Příbrami na Rožmitál pod Třemšínem. Metr od nás jezdily ruské tanky. Někdy nám vojáci mávali. Byly jsme hloupé, ještě děti, neuvědomovaly jsme si nebezpečí, které nám hrozilo. Třeba „jen“ dopravní nehoda. Ale naši prarodiče nás tam pouštěli, dokonce posílali. Z legrace jsme si zapisovaly nápisy na silnicích a domech určené vojákům.
