Čas nám letí, milé děti...
Ilustrační foto: ingimage.com

Čas nám letí, milé děti...

31. 8. 2018

V posledních několika měsících téměř denně klikám na i60 a s velkým zájmem čtu příběhy svých vrstevníků. A víte, co jsem zjistila? Že mě to uklidňuje. A to i v případě nesouhlasu s některými názory. Vidím totiž, že v tom nejsem sama, a reakce účastníků diskuse mě ohromně baví…

Na jeden článek jsem nedávno poměrně obsáhle reagovala, ale hned druhý den jsem si přečetla další, který stojí za komentář, a tak jsem se rozhodla, že to vezmu z jedné vody načisto vlastním uceleným příspěvkem.

Mezilidské vztahy (a jejich proměny!) jsou totiž nedílnou součástí života každého z nás a každý má právo na jiné řešení. Moje osobní zkušenosti mě už takřka opravňují k výuce...  Ale v tomto směru je jakákoli zkušenost nepřenosná a člověk je nepoučitelný.

Vdávala jsem se třikrát a vždycky jsem to byla já, kdo chtěl z manželství odejít. Vydržela jsem to po dvakrát nejdéle pět let. Mé současné, třetí manželství trvá už třicet let. Byla to fatální láska, bolestná, ničící i sebezničující, a její důsledky nás bohužel občas doženou. Mockrát jsem si za tu dobu řekla legendární větu z filmu Knoflíková válka: „Kdybych to byl věděl, tak bych sem býval nechodil.“ Ale už prostě nemám sílu ani odvahu něco měnit a začínat zase znovu. Nevadí mi ztracené mládí ani vášeň, která se z ložnice přesunula do pracovny k počítači, nepotřebuji už ani žádná romantická vyznání a dokonce přiznávám, že zaběhnutý stereotyp dvou aktivních (nikoli akčních!!) důchodců může do letitého vztahu vnést docela neškodný poklid...

Jediné, co mě trápí, je absence manželské pohody. Můj muž nechodí do hospody ani do posilovny, nemá mladší přítelkyni, ani si nebarví vlasy. Stará se o zahradu a dům, ale stejně vytrvale a důsledně i o svoji bývalou…celou rodinu! Je nekompromisní pragmatik, technokrat a neúnavný bojovník za svůj názor, který dokáže obhajovat až ad absurdum. Někdy se hádáme kvůli takovým malichernostem, že v té chvíli vážně pochybuji o zdravém rozumu – ať už jeho nebo mém, když na takovou diskusi vůbec přistupuji.

Nechápu, jak jsem tyto sklony mohla před třiceti lety přehlédnout…

Když byla v jiném předchozím článku řeč o vnoučatech, která se ke svým prarodičům příliš nehrnou, taky mám čerstvou zkušenost. Jsme typická rodina – moje děti a tvoje děti. Společného potomka nemáme, takže první (manželova) vnoučata jsem velmi prožívala. Jenže jsem bohužel byla až třetí babička v pořadí, což jsem chtě nechtě musela respektovat a téměř deset let čekat na svého pokrevního vnoučka… Když jsem asi před třemi lety v návalu citu řekla manželově vnučce, jak moc ji mám ráda, její reakce mě šokovala. „Tak proč mi něco nekoupíš?“ odpověděla otázkou na mé vyznání… Teď je jí deset. Minulý víkend trávila u nás. Asi po půlhodinovém rozhovoru prohlásila, že je s námi nuda a že mít dva dědy a tři babičky je nevýhoda, protože musí všechny navštěvovat… Bylo mi z toho smutno.

Přesto uznávám i svůj podíl viny na stávající situaci a snažím se brát věci tak, jak jsou. Každý svého štěstí strůjcem – jak správně podotkl Mirek k článku „Jak poznat, že má náš vztah smysl“ z 25.srpna.

Ani já nejsem dokonalá a mám naštěstí ještě kupu dalších milujících a milovaných vnoučat. Mám velkou, byť komplikovanou rodinu, a proto se stále znovu a znovu chytám stébel manželových nezanedbatelných pozitivních vlastností, které vyvažují misky vah našeho manželství natolik, že to snad spolu vydržíme až do konce dní jednoho z nás.

Než se tak stane, pomáhá mi právě tohle sdílení.

Takže díky všem za ně.

Stále hezké vztahy v běhu času, který letí, vám přeje

Glosa Hany Švejnohové vnoučata
Hodnocení:
(5 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Švejnohová
Nebudete mi to možná věřit, ale poslední výrok naší vnučky, zmíněné v článku, překonal doposud všechny: "Dědo, musíš mi koupit koně!" řekla direktivně a podotýkám, že to myslela vážně. Na čokoládu k svátku se jen opovržlivě podívala... Někde se prostě stala chyba a já nemám právo to dál komentovat...
Hana Rypáčková
Mít vnoučata je prima. Protože jich máme dvanáct , užili jsme si jich dokonale, ale první dvě jen s návštěvami, další dvě na pobytech na horách a táborech, pět a šest v bandě mnohdy i s kamarády, poslední " vejškrabky" od dvou let Honzíka v odeznívajících nemocech a prázdninách. Jak je jen jedno dítě na hlídání, je to pro mne velmi únavné..Také na tu bandu jsme byli dva a mnohem mladší...S kupováním nemám zkušenosti, jsou od rodičů vedeni, že důchodci nemají peníze, aby nedyndaly..
Alena Tollarová
Děkuji za toto sdílení. Važme si každé chvilky, kdy nás vnoučata objímají a pusinkují "jen tak", protože tohle období nebude trvat dlouho. Doba je zkrátka taková, že mají všechno, na co ukážou, i když se to za pět minut povaluje někde v koutě. Tak se ukaž i Ty, babičko! Nebo Tě nebudu mít rád/a. Ach jo. Bohudík jsem se do této situace ještě nedostala.
Helenka Vambleki
Jojo, v článku je hodně pravdy. Žijeme v době, kde se láska dokazuje koupí něčeho. Já se na prázdniny k babičce bydlící skoro 400km od nás těšila celý školní rok, některá moje vnoučata /13 a 10 let/nejsou sto překonat 40km a případnou návštěvu považují za děsně nudnou. Naše setkání řeším pozváním do Mekáče 3x do roka, to zatím ujde :-) Jsem odkojená Babičkou a Barunkou....ale takové vztahy s vnoučaty postrádám :-) :-) :-) Ale věšet se kvůli tomu nebudu, aspoň mám čas na své seniorské aktivity :-)
Zuzana Pivcová
Někdy o sobě víme opravdu dost málo. Pro někoho to není nutné, vědět víc, někdo je sdílný, jiný méně. Ale je hezké, když si uvědomíme, že "v tom nejsme sami/y", tedy, že každý má problémy. Bylo by hezké, kdybychom se navzájem respektovali/y, i když to někomu někdy nesedí.
Danka Rotyková
Článek mne pobavil stejně jako diskuse. Chvíli jsem měla pocit, že jsem toho prožila oproti Haně nějak málo, ale bude to asi pestrostí rodiny a hlavně tím, jak vtipně to celé Hana napsala. Díky za pobavení, hned je ten den zajímavější.
Dana Puchalská
Jo jo život je občas fakt jak by řekli všichni v pubertě "výživný". Hlavně se nehroutit. A říkat si....... "ono je to snad jednou přejde". Hezký den.
Hana Švejnohová
Néééééééé, ještě néééééééé!! :-)
ivana kosťunová
"Co jiného nám taky zbývá, když nad námi zubatá kosou kývá " :)) :))
Hana Švejnohová
Děkuji vám, milé dámy... nechť je humor vždycky s námi !!!!!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.