Dlouho jsem vás v televizi neviděla, na co se tedy můžeme těšit?
Na jaře jsem udělal casting na roličku v anglickém televizním seriálu Strike Back (Protiúder), právě se točí sedmá série. Natáčelo se v Malajsii v Kuala Lumpuru a ve městě Johor Bahru, které leží kousek od Singapuru. Byla to moc zajímavá práce, hrál jsem plukovníka ruské tajné služby. Nakonec mě zastřelí můj zástupce, který to hraje na obě strany. S tímto hercem jsme se setkali v roce 2003 v Praze na natáčení filmu Děti duny. Bylo to moc milé setkání, zažil jsem pěkné natáčení a byl to trénink na letní počasí, které máme letos v Česku. Je tam pořád 35-36 stupňů, velká vlhkost, já bych tam na dovolenou nejel.
Co dalšího vás čeká?
Příští měsíc bude hodně hektický, budu jezdit mezi severními Čechami, Bratislavou a polskou Poznaní… Už šest let jsem tváří Lidlu a nyní natáčíme další reklamy. V září pak začnu točit další dva filmy. Hodně času budu trávit na Slovensku, kde budu hrát ve filmu Amnestie. Je to politický thriller, po dlouhé době hraji vážnou roli. Točit také budu další Cesty k úspěchu, jedná se o medailony českých a moravských podnikatelů, kteří se sami vypracovali. Za šest let máme natočeno přes 150 dílů. Za měsíc se mi to konečně zvolní, ale na podzim budu hrát komořího krále Václava v připravovaném filmu Petra Jákla Jan Žižka. Historii miluji, 35 let jezdím aktivně na koni, vedle lyžování jde o můj neoblíbenější sport. Věnoval jsem se i historickému šermu, i když se bojím, že jako komoří už toho moc nenašermuji. Je mi 58 a v tomto věku se už muži do soubojů s mladíky plnými testosteronu moc nehrnou ani ve filmu.
Jak snášíte svůj věk?
Snáším to s vypětím všech sil, ale s úsměvem, to je prostě život. Když je člověku 58, nemá prostě tolik páry jako ve čtyřiceti. Jeden známý doktor mi říkal, že tělo většinou funguje do padesáti bez opravy, pak se začne kazit. Kdybych to přirovnal k autu, je třeba vyklepat blatníky – třeba když má člověk pochroumané koleno, kyčel, loket. Jindy je třeba něco vybrousit vevnitř.
To všechno řešíte?
Nechal jsem si pořádně opravit zuby, zhoršil se mi zrak, přitom do padesáti jsem viděl jak rys, teď nosím na čtení brýle, už by mi nestačila ani dvojnásobně dlouhá ruka. Tělo se opotřebovává, svaly ztrácejí pružnost. Do svých 45 let, do natáčení Románu pro ženy, jsem intenzivně cvičil. Tam je scéna, kdy vylezu ze záchodu v rouše Adamově. V den natáčení jsem udělal sto kliků, abych se napumpoval, pak jsem na dlouhých 13 let přestal cvičit a věnoval se závodnímu ležení na kanapi, párkrát za zimu vyrazil na hory a jednou, dvakrát za měsíc jezdil na koni. Loni jsem si uvědomil, že se začínám zadýchávat do schodů a řekl si, že to takhle nejde. Na podzim jsem radikálně upravil jídelníček a začal znovu pravidelně cvičit, což byla zpočátku mučírna. Tři roky jsem to odkládal.
Zhubl jste?
Patnáct kilo, už rok držím si váhu na devadesáti. Přišly s tím mnohé radosti: do schodů se nezadýchávám, znovu jsem oblékl košile a obleky, které jsem prozřetelně nevyhodil… Kouřit jsem bohužel nepřestal, ale pracuji na tom. Ono to nebylo velké trápení. Stačilo co nejvíce omezit bílé pečivo, jíst libové maso, nebát se vajec. Jím černý chleba, zeleninu, ovoce, ořechy a jogurty, piju plnotučné mléko a kefír. Omezil jsem také všechny sladké nápoje, piju pouze minerálky, občas si dám do sklenice kohoutkovou vodu se lžičkou medu a citronovou šťávou. Všechny ty sladké nápoje jsou zlo: cukerný průmysl připravuje děti na to, aby jim to chutnalo.
Jak vnímáte seniory?
Za mých mladých let byl padesátník fotr. Dnes ale senioři se stářím bojují: jezdí na kolech, chodí na hory, žijí aktivně. Myslím, že se na webu i60.cz budeme setkávat častěji, protože to mám „za pár“.
Mezi vaše velké koníčky patřilo fotografování. Fotografujete pořád?
Dělal jsem takové fotoobrazy, ale už nefotím. S nástupem digitální fotografie je vidět, kolik lidí fotí dobře, nebudu rozšiřovat řady průměrných fotografů. Snažím se dívat na svět očima a ukládat to na harddisk v mozku.
Máte rád hory?
Jsem Viking, což vím z analýzy DNA, mám rád teploty do 25 stupňů a lehký vítr. Miluji sníh, když se třpytí na slunci, jsem vášnivý lyžař. Léto musím trochu přetrpět.
A co skládání básniček?
To jde ve vlnách. V roce 2002 jsem vydal sbírku Humanet, poslední báseň jsem napsal před deseti lety. Najednou jsem měl pocit, že už jsem všechno řekl. Ale třeba se k tomu zase vrátím.
Souviselo psaní básniček s vašimi depresemi?
Deprese jsou velmi dobrou živnou půdou pro básně. Ale v posledních deseti patnácti letech mám nemoc pod kontrolou a všem bych doporučil nebát se vyhledat pomoc, když zjistí, že jim to přerůstá přes hlavu. Dnes se nazývá depresí každá reakce na smutnou událost v životě. Zdravý člověk to překonává týden, 14 dnů, pak to pomine, protože život jde prostě dál. Problém nastává, když člověk nemá ke smutku důvod, ztratí zájem o koníčky, nechce se setkávat s přáteli, začíná se stranit společnosti.
Objevil jste u sebe jejich spouštěč?
Bylo to více věcí dohromady. Jednou z nich byla rodinná predispozice, několik stresových situací najednou, vyhoření v práci, rozpadl se mi vztah, najednou jsem neměl motivaci, říkal jsem si, že to nemá cenu. Dnes už vím, že to cenu má a že existují vhodné léky. Těžké bylo setkání s prvním lékařem. Dobrých lékařů je málo, nemají na vás čas. Jde o to vytrvat, hledat dalšího, nenechat se odradit prvním nedorozuměním. Dnes víme, že skutečná, klinická deprese je vidět na CT mozku. Použil bych paralelu s cukrovkou“. Diabetika se dnes nikdo neptá, proč si píchá inzulin. Antidepresiva nejsou drogy, které by vás dostávaly do rauše, jsou to takzvané prekurzory, přinutí tělo, aby si chybějící látky vyrábělo samo.
Vaše maminka byla baletkou Národního divadla. Tam někde vznikla láska k herectví?
Jako tříletého, čtyřletého mě maminka brala do Národního divadla, kde jsem herectvím načichl. V historické budově, navzdory všem hasičským předpisům, bylo v té době zákulisí plné rekvizit z oper a divadelních her. Skladovali je všude - na stěnách visely meče, brnění, kopí, štíty a nejrůznější lucerny. Byl to magický svět a voněl divadlem.
Tak jste se rozhodl studovat herectví…
Rozhodnutí studovat herectví byla volba hlavou. Hrál jsem už v dětských filmech a věděl, že na pražské DAMU panovala oáza osobní svobody. Tehdy existoval film, rádio a televize, která měla dva programy, herci studovali na pěti školách, které produkovaly maximálně šedesát herců. Začínající herec měl mnohem větší šanci, že se prosadí v divadle nebo televizi. Dnes je dalších patnáct soukromých vyšších odborných škol, což je minimálně 150 herců za rok. Mají to těžší. Odradil by mě také nemilosrdný svět sociálních sítí a bulváru, který je s tím spojen. Jsem člověk, který striktně rozděluje své soukromí a práci. Proto nejsem na facebooku, na twitteru, ani na instagramu. Na facebooku sice existují mé profily, ale nejsou moje, někdo se za mě vydává. Tím se chci omluvit všem, kteří mi někdy napsali.
Víte, kolik jste natočil filmů?
Americká databáze IMDb uvádí 140 rolí. Jen celovečerních filmů bude kolem stovky.
To je úctyhodné číslo.
První film jsem natočil už v roce 1965. Byl to černobílý film Káťa a krokodýl. Pyšním se tím, že jsem v něm hrál s Oldřichem Novým. Objíždím už třetím rokem Česko s one man show – Káťa a krokodýl aneb 50 let v šoubyznysu, kde o tom vyprávím.
Když se díváte na nějaký starý film, naskakují vám repliky?
Některé ano. Moje oblíbená je například z filmu Kamarád do deště 2, Přítel z Brooklynu, kdy na nějakou poznámku reaguji: ta paštika je tu dobrá, jen můj kuchař do ní přidává mandle. Navíc mi ji i hodně lidí připomíná.
Na které filmy vzpomínáte rád?
Rád vzpomínám na Káťu. Točili jsme na Malé Straně, pro mě to byl nový svět. Mám také rád film Přijela k nám pouť, který považuji za jeden z vůbec nejkrásnějších českých muzikálů. Hudba Petra Skoumala je nadčasová a je to krásný poetický film. Vzpomínám také na Román pro ženy a film Viktora Polesného Milenec lady Chatterleyové. A, samozřejmě, na Pěsti ve tmě.
Nestýská se vám po divadle?
Nestýská. Moje první štace byla Národní divadlo v Brně, po vojně následovalo Národní divadlo v Praze, kde jsem byl sedm sezon. Říká se, že po sedmi letech by měl člověk změnit zaměstnání, aby neustrnul. Takže jsem koncem roku 1992 dobrovolně odešel na volnou nohu. Po Miroslavu Horníčkovi, který odešel do divadla ABC za Werichem, jsem byl prvním hercem, který dal v Národním po skoro 40 letech výpověď. Nelituju toho.
Je to adrenalin být herecem na volné noze?
Tehdy bylo strašně moc práce. Jezdily sem točit cizí produkce, mohl jsem zúročit angličtinu, kterou jsem se dobře naučil na svém 1,5ročním studijním pobytu v Americe.
Je to rozdíl točit pro českou a zahraniční produkci?
Čím dál tím menší. Styl práce je totožný. Zahraniční produkce má víc peněz. Péče a komfort na place je o několik pater výše než u nás.
Myslíte si, že vás ještě čeká nějaká krásná česká role?
Člověk neví dne ani hodiny. Já nemám žádnou vysněnou roli. Přijde – nepřijde. Beru to, jak to přichází. Ale koho by to nepotěšilo.
Baví vás moderování?
Velice. Považuji to za nejtěžší hereckou disciplínu. Když má herec roli, může se za ni schovat, může si říct, to nejsem já. Během moderování tam stojíte sami za sebe, je to náročné na improvizaci, kterou mám rád. Často také zúročím svoji znalost angličtiny a francouzštiny a dostanu se k zajímavé práci. Například jsem se Chantall Poulain moderoval ples v Bruselu, když se Česká republika ujala předsednictví Evropské unii.
Prý jste náruživý čtenář. Co teď čtete?
Mám velkou knihovnu, kterou jsem musel hodně zredukovat, když jsem se stěhoval. Do antikvariátu jsem tehdy odnesl přes dvacet banánových krabic s knihami. Nechal jsem si hodně poezie. Dnes už téměř nečtu beletrii, přijde mi, že jsem měl bohatší život. O to více čtu autobiografie zajímavých lidí a literaturu faktu. Teď například knihu neuropatologa Františka Koukolíka,. Jedna kapitola je věnovaná i tomu, jakým způsobem se s námi snaží manipulovat média, politici a reklama. Tuto knihu bych doporučil každému.
Co vám herectví dalo a vzalo?
Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jaké jsem měl štěstí. Znám spoustu vynikajících herců, kteří nikdy nedostali příležitost v televizi ani ve filmu. Dnes ani nestačí zahrát jednu dobrou roli ve filmu, herec musí hrát v televizním seriálu nebo vystupovat v zábavném pořadu, aby si ho lidé všimli. Herci jsou výkonní umělci, čekáme, až nám někdo zavolá, dá šanci, abychom byli vidět. Proto také herci v Americe a Západní Evropě se snaží za vydělané peníze sami produkovat nebo režírovat film. To je v českých poměr nepředstavitelné. Tolik si zde herec nevydělá. Výjimkou potvrzující pravidlo je Jirka Mádl. Já bych ale takové nervy na shánění peněz neměl.
Co vám herectví vzalo?
Soukromí.
Nelitujete, že jste nestačil založit rodinu?
Vůbec ne. Kdybych chtěl, udělal bych to. Nepovažuji to za nic originálního. Muži jako já na světě byli vždy – cestovatelé, žoldnéři, filozofové, mniši … Chlap by měl mít dítě do čtyřiceti, pětačtyřiceti, pak je to na pováženou. Sedmdesátiletí tatínci mi neimponují. Myslím, že je to nezodpovědné.
V jednom rozhovoru jste řekl, že si pořídíte psa. Kdy?
Myslel jsem si, že v šedesáti, ale pořád to oddaluji. Pes vyžaduje, abych sekl s herectvím, potřebuje péči, toho bych teď nebyl schopen. Chci být aktivní senior a chci sportovat, co to půjde. Ale jednou si ho pořídím. Staré anglické přísloví totiž říká: Chcete mít vyprané ponožky a teplou večeři? Ožeňte se. Chcete mít bezpodmínečnou, věčnou lásku? Pořiďte si psa.
