Žil jsem příběh, který musím vyprávět.
21. a 27. Srpen.
Pouštím se na tenký led s vyprávěním, které může zasvěcené i rozladit.
Ale je srpen ’18, náš národ prožil v minulosti v tomto měsíci dvě tragédie, které se v médiích připomínají.
Ta první se datuje v roce 1968, okupace „spřátelenými“ vojsky. Přepadla nás v noci, jak správní zloději, kolem čtvrté hodiny ranní nás paní učitelka Sobotková se slzami v očích budí na pokoji ZOU v Kouřimi. A to už pod okny frčely tanky směrem k Molitorovu.
Další událostí mám na mysli rok 2002 a v srpnu pokračoval boj s vodou a následky záplav.
27.srpen v roce dva-tisíce-dva je dnem, na který nezapomene nikdo z členů naší rodiny, včetně našich sousedů v Praze-Čakovicích. Letos již šestnáct let.
Toho dne vstávám kolem třetí hodiny ranní, pracuji, jako řidič autobusu městské dopravy a jezdím za garáže Klíčov.
Ve výpravně vyzvednu noty, noty je používané slovo pro vybavení k autobusu před odjezdem na linku, včetně jízdního řádu a výkazu. Den pracovní, jako každý jiný, normální rutina, až na mimořádný stav díky záplavám.
Číslo linky 200 ze sídliště Bohnice nekončí v Kobylisech u metra, ale na Pankráci.
Přeprava cestujících byla celkem úspěšně vyřešena, měli jsme vyhrazený jízdní pruh a cestující si libovali, že v krátkém čase a bez přestupů se dostanou do centra.
S plně naloženým autobusem zastavím ve stanici Jankovcova a jsem osloven dispečerem.
„Mám pro tebe vzkaz, máš být do devíti doma a čekají Tě policajti.“
Asi koukám nechápavě, tak pokračuje.
„Máš zavolat synovi, ten ti vše řekne, já konkrétního víc nevím, máš připravené střídání.“
Po cestě na konečnou se v hlavě honí myšlenky, oč tady jde, po vysazení cestujících ve výstupní stanici na Pankráci zajíždím k budově České televize, vím tam o telefonní budce s možností použít k volání kartu.
Po listopadu devětaosmdesát, v osmatřiceti dožitých letech, jako jeden s prvních v Čakovicích otevřel prodejnu živých ryb a následně v přivezeném stánku prodej zeleniny a postupně rozšiřoval na potraviny.
Vše na pozemku rodičů mé ženy Libuše, tatínek, se už bohužel převratu nedožil.
Jako mnoho jiných, když přifrčely tanky, tak poté zahodil, nejen fyzicky, ale i myšlením komunismus, jako takový, bez odvolání. Píďo, díky, pod touto přezdívkou byl mezi přáteli znám, jako člen kapely pana Trikala, výborný konstruktér v Palu ve Kbelech. Poděkování Pepíkovi Hochmannovi jsem již před léty zveřejnil na webových stránkách.
V té době podnikání byla sranda, alespoň jsem se podle toho tak blbě choval.
Od firmy jsem nechal na míru zbudovat ve Kbelech u Máchalů prodejní stánek, posléze i v Čakovicích. Tam již i se sociálním zázemím.
Služby jsem rozšiřoval, začali jsme velkoobchodně zásobovat krámy po celých Čechách, navázali spolupráci i se slovenskou firmou Ivikor se zastoupením pro naši zem. K tomu napomohly i pronajaté prostory ve Veleni.
Hodně jednoduchý popis mého podnikání musím uvést k pochopení telefonického rozhovoru se synem.
Postupně se vybudoval skladový prostor, místnost pro zákazníky, prodejní pult, pod kterým zasklená, zrcadly obložená výkladní skříňka. Za dveřmi malá kuchyňka s oknem do zahrady a dál splachovací wc s umyvadlem a průtokovým ohřívačem vody.
Celé postavené od zaběhnuté firmy, splňovalo podmínky a normy k prodeji potravin. V prvních dvou popsaných místnostech a na wc byla na podlaze dlažba. Stěny uvnitř světlý umakart, z venku bílý hliníkový plech. První místnost skladová, její zadní stěna byla pokračováním plotu pozemku do ulice Na Barikádách, do prodejny se vcházelo z boku.
Celé ukončeno chladícím boxem, který byl plotem k sousedům panu a paní Hautovým..
V tomto příběhu nechci rozvádět a pitvat hloupé chyby, které vedly mé podnikatelské kroky tam, kam je dovedly. Jde o sedmadvacátý srpen.
Má rodina žila ve Kbelech ve státním bytě, díky zadluženosti na nájemném jsme byt museli opustit.
S podnikáním to již skřípalo, druhotná platební neschopnost, má žena spočítala, že těch zhruba jeden a půl miliónu, co dlužíme, nám dluží ostatní.
Pozastavil jsem podnikání, opustil pronajatá místa a po asi dvaceti letech vrátil do pracovního procesu, jako řidič autobusu.
Do domku k ženině mamince se nastěhovala žena s dětmi, já do popsaných prostor krámu.
Představte si tři metry široký a devět metrů dlouhý karavan, bez kol.
Ve skládku jsem měl postel na spaní, v regálu nad ní uložené knihy a ostatní cennosti v banánových krabicích, velká rozebíratelná třídílná skříň plná oděvů a šatů hlavně mé ženy a mých.
Se všemi věřiteli komunikoval a uzavřel dohody vyrovnání, musím říci upřímně, že byli tací, že mé dluhy hodili pod stůl.Za to velké díky.Tak jezdím autobusem po Praze a dle dohod plním své závazky. Postupně se z nejhoršího dostávám, až přišla výplata, ze které jsem mohl pro sebe více peněz ponechat. S radostí naplním lednici dle představ, začínám také tvořit finanční rezervu.
A také přišel zmíněný datum a já držím sluchátko v telefonní budce a čekám na známý hlas svého syna, probíhá mně hlavou, co se asi dnes sedmadvacátého přihodilo, je to datum mého narození a datum narození našeho syna Michala.
Pak jeho hlas moc nepoznávám, co vypráví do mého ucha, mně sevře hrdlo, a moc nerozumím, spíše nechce se rozumět.
„Tati, prosím musíš přijet domů, stánek shořel, jsou tu ještě hasiči a čekají na tebe policajti, kvůli sepsání protokolu!“
Asi jsem necitoval přesně jeho slova, ale říkají podstatu toho, co se přihodilo.
S moc podivnými pocity dorážím domů, ale až pohled na hromádky popele, a celkovou atmosféru mě prskl do reality.
Devítimetrový karavan bez kol byl pryč. Pryč byly ploty mezi sousedy, strana skleníku byla bez skel, vysoký smrk za skleníkem byl bez jehličí.
Pozdravím se s lidmi, kteří hasili, znám se s dobrovolnými hasiči ze sousedních Miškovic.
Psovod mně vysvětluje svou přítomnost, já se v uniformě MHD ztrácím mezi policajty.
Když se tam ze sousedství vmísí paní Hautová a na strážce zákona se obrátí s dotazem, vlastně stojí vedle mě. „Doufám, že ten binec zmizí co nejdříve a ten plot postaví do konce týdne!“
Policajt se po malé chvilce ke mně přitočí se slovy. „Tak tohle vám nezávidím!“
Hašení se účastnily tři sbory hasičů, a důvodem, proč vše lehlo popelem. První, co přijížděly na zavolání Jirky Rulfa, byly notně opožděny zavřeným železničním přejezdem.
S odstupem času se dovídám z vyprávění různé situace, které se přihodily, samozřejmě i úsměvné. K těm se také vrátím, ale s odstupem času.
