Za nejstarší žijící ženu světa byla považována Japonka Nabi Tadžimová. Zemřela letos na jaře, zůstalo po ní údajně sto šedesát potomků: dětí, vnuků, pravnuků, prapravnuků, praprapravnuků. Krátce před ní zemřela ve stejném věku Jamajčanka Violet Brownová a krátce po ní Čijó Mijaková, kterou svou předchůdkyni Nabi přežila tak krátce, že ani nebyla jako nejstarší žijící člověk zapsána do evidence.
Evidování nejstarších lidí světa se zabývají vědci z Kalifornské univerzity v Los Angeles, protože oficiálně někoho prohlásit za nejstaršího není vůbec jednoduché. Mnozí velmi staří lidé nemají doklady, nemají jak svůj věk doložit. Je to běžné zejména v horských oblastech zemí jako je Ázerbajdžán, Kazachstán či jihoamerické země. Právě tam se čas od času objeví zprávy o někom, kdo má hodně přes stovku, jenže potíž je v tom, že to tvrdí pouze jeho sousedé či příbuzní. Nedávno se objevily články o jisté dámě jménem Koku Istambulová z Čečny, které je údajně sto dvacet devět let. Problém je, že nemá rodný list ani jiný doklad, který by to dokazoval. Ovšem je v dobré kondici a dokáže vzpomínat na různé historické události, takže lidé, kteří s ní mluvili, říkají, že je jasné, že její věk je opravdu vysoký a vůbec není vyloučeno, že číslo, které udává, je pravdivé. Vyšlo o ní několik článků a říká v nich například toto: „Tak vysoký věk považuji za boží trest. Už téměř nevidím, všechno mě bolí. Nemám chuť k jídlu, piju jen kefír. Můj život nebyl radostný a nevím, proč právě já tady musím trpět tak dlouho. Přežila jsem všechny své děti. K čemu mi teď život je. Je lepší umřít mnohem mladší.“
Ano, dosáhnout co nejvyššího věku nemusí být terno. Oslavy s tím spojené si většinou užívají více rodinní příslušníci, novináři a politici, kteří se často s takovými rekordmany fotí. Ono to působí hezky, když někdo přinesl kytici a dortík hodně staré babičce nebo dědečkovi. Nyní je oficiálně za nejstaršího žijícího člověka označena další Japonka, stopatnáctiletá Kane Tanaková. Nejstarším mužem je, jak jinak, také Japonec, Masazo Nonaka, kterému je o dva roky méně.
Za člověka, který se dožil nejvyššího věku vůbec, a dá se to doložit, je oficiálně prohlášena Francouzka Jeanne Calmentová, která žila sto dvacet dva let. Také ona ke konci života příliš nadšená nebyla, přestože vešla do dějin jako dáma s jiskřivým humorem, smyslem pro ironii a schopností dělat si legraci sama ze sebe. Nakonec říkala: „Už nemůžu ani každé ráno dělat rozcvičku, už sama ani nezvládám promazávání se olivovým olejem, což jsem celý život dělala. Dokonce mi už přestaly chutnat i cigarety a čokoláda. Není o co stát, raději bych zemřela někdy krátce po stovce.“
Že zřejmě opravdu není o co stát, o tom svědčí i nedávný příběh australského vědce Davida Goodalla. Ve věku sto čtyři let si sám stříkl pomocí infuzní kanyly do žíly smrtící lék. Celý život byl zastánce eutanázie a bojoval za to, aby na ni lidé měli nárok. „Ještě v devadesáti jsem si život užíval, ale nyní chci zemřít. Ztrácím zrak, sluch, smysl žít. Lituji, že jsem se tak vysokého věku dožil, lepší je zemřít dříve,“ řekl.
Je to velké téma. Čím dál častěji se objevují články s propočty, že se lidé budou dožívat čím dál vyššího věku, ale nikdo už nedomýšlí, co to ve skutečnosti obnáší.
„Cílem by nemělo být lidský věk prodlužovat, ale snažit se prodlužovat dobu, ve které jsou lidé schopni vést plnohodnotný život, dobu, kdy mají ze života ještě radost,“ říká Iva Holemrová, ředitelka Gerontologického centra v Praze. Podle současných propočtů a srovnání s tím, jak se lidský věk stále prodlužuje, by se časem lidé běžně mohli dožívat stovky. Ostatně, stoletých lidí je nyní na světě mnohonásobně více než jich bylo třeba před padesáti, natož před sto lety. Otázkou tedy zůstává, zda je to zpráva dobrá nebo spíše děsivá. Jeanne, David, Koku či Nabi, kteří takovou zkušenost mají, by se, k překvapení mnoha mladých lidí, přiklonili k druhé variantě.
