Na jedné straně je to chvályhodné, když se člověk pečlivě stará o své zdraví a svou kondici s jasným cílem: dožít co možno nejvyššího věku. Na straně druhé se objevuje čím dál více případů, kdy si lidé ve snaze udělat pro sebe to nejlepší vlastně škodí. A to psychicky i fyzicky. Právě tím si ubírají roky života strávené v pohodě, v radosti, v klidu. „Často se setkávám s případy, které jsou na hranici fanatismu. Někdo má závislost na lécích, někdo na biostravě, jiný na raw stravě. Lidé si myslí, že pro sebe dělají to nejlepší, ale ve skutečnosti dělají opak,“ říká lékař Jan Hnízdil. „Měl jsem pacienta s poruchou štítné žlázy. Stresoval se a honil se proto, že jeho manželka byla posedlá biostylem, a on mi říkal: Je to drahé, nestačím na to vydělávat, takže čím zdravěji žijeme, tím více se musím honit v práci,“ dodává.
Podobných případů je čím dál více. Dvaašedesátiletá Jana se rozhodla, že zcela změní svůj životní styl. Popisuje to takto: „Cítila jsem, že přibírám, že mě bolí klouby, zkrátka moje celková kondice se zhoršovala. Můj otec zemřel v pětašedesáti, máma před sedmdesátkou, prarodiče ještě mnohem dříve. Má sestra je po padesátce a už trpí řadou vážných nemocí. Dlouhověkost v rodině nemáme, tak jsem se rozhodla, že to změním. Že budu žít tak, abych se dožila co nejvyššího věku ve zdraví.“
V praxi se to projevilo tak, že Jana přestala vařit jídla, na která byla s manželem celý život zvyklá a začala se takzvaně pročišťovat. Nakoupila spoustu přípravků, které slibovaly pročištění organismu. Začala navštěvovat různé výživové poradce. „Vařila jsem sobě i manželovi různé čaje. Mixovala jsem ovoce a zeleninu. Prakticky jsem z našeho jídelníčku vyřadila pečivo, vše, co obsahuje mouku. Maso jsme si dávali maximálně dvakrát do měsíce a to jen výhradně vařené, bez soli. Jenže já se necítila lépe, ale hůř. Manžel byl naštvaný, režim často porušoval. Když si domů koupil salám nebo párky, já se vztekala, a tak jsme se čím dál častěji hádali,“ vypráví Jana.
Jana si časem vypěstovala velmi slušnou závislost na zdravém životním stylu. To, že se jedná o závislost, se projevovalo tím, že pokud své zásady porušila, cítila výčitky, byla na sebe rozzlobená, její psychika byla jako na houpačce. A samozřejmě čím dál hůře vycházela s manželem a dalšími příbuznými, kteří její životní filozofii nesdíleli.
„Nejhorší bylo, že jsem všechny kolem sebe neustále poučovala a tvrdila jim, že já dělám to nejlepší, zatímco oni se huntují, budou nemocní, brzy umřou. Velmi často jsem porovnávala, kdo je v jakém věku v jaké kondici, pořád jsem srovnávala, kdo je starší než já a vypadá lépe,“ přiznává. Nakonec jí došlo, že svou urputnou snahou žít co nejzdravěji a co nejdéle vlastně svému zdraví škodí. K psychickým problémům a přidaly i fyzické. Měla bolesti žaludku, cítila se slabá, lékařka jí řekla, že výrazně ubyla svalová hmota, což je ve vyšším věku nebezpečné. Jana byla tak slabá, že začínala mít problémy s rovnováhou a každé malé zakopnutí končilo pádem. Až za pár let pochopila, že si vlastně škodila a šidila se o roky, které mohli s manželem strávit v pohodě, cestováním, užíváním si dobrého a kvalitního jídla, posezením na chalupě s přáteli u vína. „Jenže já už byla ve fázi, že když k nám někdo přinesl lahvinku vína, udělala jsem mu přednášku, kolik buněk v těle ubude po požití dvou deci vína,“ říká Jana.
Nikdy dříve lidé tolik nepřemýšleli nad tím, co jedí, jakým způsobem života žijí. Neměli tak velkou nabídku informací, možností. „Problém je v tom, že lidé jsou velmi důvěřiví. Obecně si rádi vyslechnou názor nějaké autority, nejlépe, když je ověnčená tituly. Chtějí slyšet radu, ideálně hned přímo diagnózu. Ve chvíli, kdy dám člověku diagnózu, udělám z něj pacienta a on se mi odevzdá. Čeká, že ho uzdravím. Zbaví se zodpovědnosti, předá ji mně. Proto lidem vyhledám a popíšu problém, ale nedávám jim diagnózu. Nabídku jim jen, že ten problém začneme společně řešit,“ vysvětluje lékař Jan Hnízdil, který je velkým kritikem současné závislosti mnoha lidí na lécích, na neustálém obíhání odborníků, na slepé víře v nejrůznější poradce všeho druhu.
Zdraví, krása a dlouhověkost. To jsou zaklínadla jednadvacátého století. Každý po nich touží, bohužel, přibývá lidí, kteří ve snaze jich dosáhnout dělají ve skutečnosti vše pro to, že na ně časem nedosáhnou. Případů, kdy si lidé zničili zdraví urputnou snahou žít co nejzdravěji a co nejdéle, je rok od roku více. A čím dál více psychologů a lékařů upozorňuje, že vysokého věku v dobré kondici se zpravidla dožívají lidé, kteří pro své zdraví nic extra výjimečného nedělali. Jednak měli štěstí, že měli dobrou genovou výbavu, jednak žili přirozeným způsobem podobným životnímu stylu našich předků. To znamená, že jedli střídmě, ale pestře, často chodili pěšky, dělali běžné fyzické práce. A hlavně nepřemýšleli nad tím, jak dlouho budou žít, ale místo toho se snažili každý obyčejný den prožít tak, aby si v něm našli aspoň chvíli radosti.
