Celý život až do doby, než jsme se odstěhovali do nového, svépomocí postaveného, rodinného domku, jsem žila, později, jsme žili, s rodiči a bratry v soukromém hospodářství. Od útlého dětství, na jednom dvorku se zvířaty, jsem se učila soužití s nimi a bylo krásné vidět, jak zvířecí mámy, všeho druhu, pečují o svá mláďata, a to vše beze strachu, že by jim někdo z nás ublížil. Krávy jsme měli, aby dávaly mléko, koně, aby tahali povoz nebo stroje na poli či louce, slepice, aby snášely vejce, husy, aby byla masná zásoba na zimu, a konečně psa, který vše hlídal. Přesně znal teritorium, které měl hlídat, a nikdy nepoznal, co znamená, být uvázán u boudy, nebo zavřený v kotci. Věděli jsme, proč psa máme, a pes věděl, proč je s námi. Byla to nádherná symbióza psa v lidské smečce. Pes, stejně jako člověk, má potřebu i ve smečce žít svobodně. Hodně dlouho jsem žila se zvířaty, sice jen s domácími, ale nikdy se nestalo, že by mi ublížily a stejně tak já bych nedokázala nikdy ublížit zvířeti.
V tomto smyslu si dovoluji citovat úryvek z příspěvku Marty Pospíšilové u článku "Vracíme se domů. A pes to ví": "… pes je totiž vlastně vlk, který se kdysi dávno rozhodl žít s člověkem a mnohá tajemství psího chování a psí povahy má na svědomí genetická příbuznost s tímto úžasným divokým vlčím stvořením. Doufám, že lidé pochopí, že vlci jsou nedílnou součástí přírody, a začnou se podle toho konečně chovat. Vlci nám totiž dali nádherný odkaz - totiž naše psy“.
Bohužel to mnozí nepochopili, možná také proto, že tu možnost, "pochopit", neměli, a proto máme přeplněné psí útulky. Láska totiž není "něco za něco". Láska není o nadřazenosti a podřazenosti, ani o poslušnosti a oddanosti, ať se jedná o člověka či o zvíře, nebo o vztah mezi více druhy. Láska je jen jedna a z důvodů, o kterých jsem v článku psala, jsem cíleně žádné zvíře v novém domově neměla, neboť bych mu nikdy nemohla poskytnout komfort, jaký měla zvířata v mém původním domově.