Některé příběhy zde představíme v pravidelném seriálu: ve druhém dílu čtěte o odposlechu končících monarchií v roce 1918 a o Ludvíku Očenáškovi, majiteli malého elektrotechnického závodu.
Říjen 1918
V okolí Prahy probíhá přímá telefonní linka mezi rakouským a německým generálním štábem. To se dověděli čeští odbojáři sdružení ve skupině nazvané Maffie začátkem roku 1918. Bylo by zajímavé se na ni napojit a rozhovory odposlouchávat. Kdo by se o to mohl pokusit? Nakonec vytipovali Ludvíka Očenáška, majitele malého elektrotechnického závodu v Bílkově ulici na Novém Městě. Slouží v armádě, naštěstí v Praze. Je to sokol, jeho bratr Augustin byl dlouholetým funkcionářem. A patří mezi úspěšné vynálezce – už dřív sestrojil letadlo, se kterým však jeho nesvědomitý mechanik havaroval.
V březnu 1915 předal Očenášek plány na nový typ dělostřeleckého granátu starostovi Sokola dr. Josefu Scheinerovi – a ten je poslal do Francie. Když se konstruktér dočetl, že Francouzi používají novou zbraň, které říkají vzdušné torpédo, domníval se, že je to právě jeho vynález – ale nikdy se nepokusil si to ověřit. V tomto roce ho zatkla policie, protože prý neochotně vstával při rakouské hymně, kterou si provokativně nechala zahrát skupina důstojníků při zábavě v Obecním domě, ale zase ho propustili. „Pane Očenášku, prokázal byste naší věci velikou službu, kdyby se vám podařilo napojit se na telefonní linku z Vídně do Berlína,“ požádal ho v únoru František Sís, šéfredaktor Národních listů. „Linka vede okolo Prahy a slouží pouze ke státním účelům. Kdybyste uměl zachycovat tyhle telefonní hovory.“
Čtyřicetiletý Očenášek navlečený do rakouské uniformy bez zaváhání souhlasil. Sís ho poslal za poslancem dr. Aloisem Rašínem a Scheinerem: „Ti vám povědí podrobnosti a těm byste zprávy podával.“ Kudy může takové vedení procházet? Nejspíš okolo Bílé hory. „Denně jsem se vydával odpoledne po službě vojenské na cesty kolem Prahy, především k Bílé hoře, kde jsem tušil, že telefonní vedení by se mohlo zacházet,“ napsal Očenášek po deseti letech. „Za dne vyhlížel jsem místa na silnicích neb cestách, kudy na vysokých sloupech byly telefonní a telegrafní dráty, kde bych se mohl na dráty připojiti k vyslechnutí hovoru.“
Brzy si uvědomil – proboha, vždyť já budím pozornost venkovanů. Musel se proto přestrojovat a na dráty se připojoval v noci. Všechno marné. Několik týdnů bloudil a kabel nikde. „Vraceje se jednou z takové procházky přes Břevnov ku Praze, pozoroval jsem telefonní vedení kolem silnice. Před samým Břevnovem přicházelo podél cesty jiné vedení na vysokých sloupech, a sice od severu k jihu, kdežto silnice ku Praze jde od západu k východu.“ Z Břevnova vedly telefony na jednu stranu přes Střešovičky do Roztok a na druhou na plzeňskou silnici v Košířích. Tahle podivná odbočka směřovala k nádraží u Brusky a dál k Pražskému Hradu.
Že by to byla přípojka k lince Vídeň-Berlín?
Druhý den se Očenášek do Břevnova vrátil. Podél kabelu zamířil do Košíř. Pátral po místě, kde by se mohl nepozorovaně připojit. Nad silnicí, která vedla na Plzeň, ho našel. „Vedení dvou drátů tam procházelo na sloupech krátkým hlubokým úvozem, zarostlým křovinami a stromy ovocnými. Před Košířemi pak se připojovalo na jiné telefonní vedení s několika dráty, vedlo podél silnice a odbočovalo opět napravo do uličky mezi zahradou Klamovkou a Demartinkou.“ Jenže pořád nemohl na dráty navěsit svůj drát – pořád ho někdo vyrušoval. Marně to zkoušel skoro celý týden. Až za deštivého odpoledne, kdy na silnici nebylo ani živáčka, se mu to za půldruhé hodiny podařilo. Když slezl okolo páté hodiny ze sloupu dolů, v křoví si dal k uchu naslouchátko. „Po několika minutách ozvalo se silné zahrčení v naslouchátku a indukční rána elektrická, kterou jsem dostal, drže v ruce neizolovaný drát, oznámila mi, že někdo vyvolává druhou stanici.
Přiložil jsem rychle sluchátko k uchu a první slova, která jsem zaslechl, byla: ,Halo, Kriegsministerium Wien!‘ Na to odpověď: ,Grosser General-Stab Berlin!‘ Zmocnilo se mne takové rozčilení, že jsem v první chvíli ani nechápal rozmluvu, která se týkala ztráty nějaké bedny v Altoně s důležitými přístroji pro Rakousko.“ Ovšem tohle byl jenom začátek. Teď musel Očenášek spolu s vedením Maffie najít místo pro stálý odposlech. A také potřeboval kolegu, se kterým by se střídal ve službě.
Očenášek o to požádal svého známého inženýra Malého. Očenášek a Malý se vydávali po trase, a jakmile to bylo možné, připojovali se na mezinárodní kabel. Bylo to riskantní stejně jako původní hledání. Když se k nim blížili lidé, občas také četníci, museli přípojku z telefonního drátu rychle strhnout a tvářit se nenuceně. Trvalo několik měsíců, než se podařilo Bohdanu Bečkovi ze Živnobanky najít a koupit volný pozemek na Demartince. Očenášek a Malý svedli do zahradního domku drát od linky Vídeň-Berlín a zřídili stálou odposlouchávací stanici.
První rozmluvu zachytili v pátek 18. října. To už přicházely zprávy, které ukazovaly na rozklad německých a rakousko-uherských armád. „Grahovo obsazeno Srby a Francouzi,“ hlásila Vídeň. „Ztraceny dvě baterie a zajaty dva prapory našich.“ Když se Berlín zeptal na domácí situaci, dověděl se: „Jsme tady bez brambor. Velký hlad. Také česká města bez brambor. Agrárníci nechtějí dodat.“
O týden později oznámil Berlín: „Na západě panuje velký dopravní zmatek a nepořádek.“ O něco později Vídeň sdělovala: „Na všech stranách se bouří lid – nespokojen se zásobováním. Očekáváme velké převraty.“ V odposlechu se Očenášek, Malý a také Bečka střídali. Ve chvílích, kdy byla linka němá, předstírali, že něco dělají na zahradě. Do svého zápisníku si odposlouchávač napsal: „Karel z Vídně sděluje 22. října: Dnes má být v Praze proklamována republika bez vůdce – Kramáře...
Vídeň uzavírá rozhovor úvahami o neústupnosti Čtyřdohody. Zdá se, že likvidace přijde a že nastati musí. Čekejme klidně. V pondělí jsem byl v Praze. Praha však vypadala jako ve velký svátek.“ Všude se bouřili lidé, protože chyběly potraviny. Potíže v železniční dopravě stoupaly. Množily se žádosti o audienci u císaře. Vídeň urgovala dodávky uhlí z Čech.
V neděli 27. října zachytil Očenášek hlášení z Vídně: „Italská fronta neudržitelná. Uherská vojska, respektive Chorvaté a ostatní Slované selhali. V Uhrách vystupuje strana Károlyho – tvoří se Národní rada. Německý císař ještě neodstoupil?“ Z vojenského hlediska už neměly tyhle zprávy cenu, ale české vlastence utvrzovaly o konci rozpadávající se říše. V pondělí ráno si Očenášek zapsal: „Vídeň volá Berlín! Je zle! Ve Vídni nevíme, ke které vládě kdo patří.“ Berlín odpovídal: „Ach, drahý! Jsme prodáni, jsme zrazeni. To jsem si nemyslel.“ Ještě v deset hodin se jednalo o dodávce letadel typu D-7. „Máme je dirigovati do Pešti při nynějších poměrech?“ ptal se Berlín. „Nevezmou je Uhři?“ Vídeň si zažertovala: „Ale ne. To by je mohli spíš vzít Češi nebo Čechoslováci...“ Poslední slovo vyslovil voják v posměšném tónu a pak se rozesmál. Nakonec se Berlín ptal Vídně: „Co nového?“ Odpověď zněla: „Uzavíráme mír.“
Rakousko-Uhersko přijalo podmínky prezidenta Wilsona. Ve 12.45 hodin Očenášek svou odposlouchávací stanici uzavřel. Už ji nikdo nepotřeboval. Na Václavském náměstí v Praze začaly davy provolávat svobodné Československo. Ludvík Očenášek patřil k lidem, kteří na ilegalistice nic nevydělali. Ostatně o to ani neusiloval. Dál vymýšlel rozličné vynálezy, začátkem třicátých let dokonce zkoušel na okraji Prahy rakety, největší dosahovaly výšky dvou kilometrů.
I za německé okupace vyvíjel nové zbraně, které měly pomoci Spojencům. Nikde však nevystupoval – nechtěl, aby ho Němci nenutili ke konstrukci bojových raket. V květnu 1945, kdy mu bylo sedmasedmdesát, bojoval na pražských barikádách. Než se mohl zapojit do odboje proti komunistům, v roce 1949 na následky zranění z pouličních bojů zemřel. Patří k vynálezcům, které čas nedocenil.
Seznamte se: Karel Pacner
82letý důchodce s neskutečnou energií, životním elánem a autor 55 knih o kosmonautice, od roku 1990 i o moderních dějinách a špionáži. Narodil se 29. března 1936 v Janovicích nad Úhlavou a po absolvování Vysoké školy ekonomické v Praze nastoupil v létě 1959 do Mladé fronty jako redaktor pro popularizaci vědy. Viděl na vlastní oči start Apolla 11 a let na Měsíc. Svůj život zasvětil vesmíru a výzvědným službám. Letos mu vyšly čtyři knihy: Osudové okamžiky Československa (4. vydání), Osudové okamžiky XX. století (2. vydání), Kosmonauti na pokraji smrti, v říjnu vyjde Čtvrtstoletí republiky.
