Je vám 82 let, jak se udržujete fit?
Asi tím, že se tolik zlobím. Bolí mě nohy, špatně chodím, což je velká překážka. Ale jinak jsem v pořádku, cítím se normálně. Na stárnutí mně ovšem vadí, že už nemohu zastat všechnu tu práci, co dříve. Mým životním krédem bylo, že jsem nikdy nežádala o něco, co jsem nemohla udělat sama. Teď už některé věci nezvládám - třeba práci na zahradě.
Drží vás nad vodou, že je na zámku Častolovice tolik práce?
Naopak. To mě tahá pod vodu. Je toho opravdu hodně.
O co se na zámku staráte?
O všechno. Mozek mi totiž stále více-méně funguje, což je trochu problém: vnímám všechny nedostatky, které na zámku máme. Vy jste zde poprvé, tak to nevidíte. Ale já po 25 letech cítím, že jsme se v rozvoji zastavili. Třiadvacet let jsme šli nahoru a poslední dva roky mám pocit, že jdeme spíš dolů. Raději se mě zeptejte, o co se na zámku nestarám.
O co se tedy na zámku nestaráte?
Třeba o technické věci, těm nerozumím. Počítač opravit neumím. Organizuji, co se má ukazovat v expozici, píšu průvodcovské texty, rozhoduji, jak má vypadat park, co máme sázet a jak má vypadat květinová výzdoba. Problém je, že se tady mezi sebou lidé hádají. Máme tady milé a dobré lidi, ale moc dohromady neumějí spolupracovat.
A nejste zbytečně přísná?
Ano, jsem puntičkářka, chci, abychom byli co nejlepší. To musí být můj cíl i cíl všech ostatních, co tu pracují.
Právě čtu úžasnou knihu vaší maminky Cecílie s názvem Cesta – Paměti české aristokratky. Píše se tam, že jste jako dítě nezlobila…
Náš život byl tak rozmanitý, že jsem ani neměla čas zlobit. Bylo mi dvanáct, když jsme z Častolovic odcházeli. V emigraci na zlobení už teprve nebyl prostor.
Mluvili s vámi rodiče na rovinu? Věděla jste, že už se ke svým hračkám nevrátíte?
Řekli mi to, u nás se vždy o všem hovořilo přímo. Když jsme pak byli v emigraci, nikdy na Čechy nevzpomínali, brali to jako uzavřenou kapitolu. To bylo na rodičích fantastické – nechovali se jako typičtí emigranti, nevyprávěli všem, co jsme vlastnili a o co jsme přišli. Na takové věci jsme neměli čas. Otec byl dost společenský. Matka měla své tři nebo čtyři dobré přátele a to jí stačilo. Oni šli dopředu.
Kniha je velmi dobře napsaná, obdivuji obrovskou otevřenost, s jak velkou lehkostí vaše maminka svůj životní příběh vypráví.
Ona taková byla. V minulosti mi to vadilo, ale dnes už vím, že se jí podařilo vytvořit krásný obrázek té doby. Je to skutečně dobře napsaná kniha. Zemřela v roce 1983. To už je více než třicet let.
Jaké jste v emigraci zažívali nejhorší chvíle?
Pro mě to bylo báječné a vzrušující. Svých prvních dvanáct let jsem žila v Čechách. Nejdříve v Častolovicích, během války jsme bydleli v Praze, zámek byl zkonfiskován Němci. V Praze jsem chodila do školy a do Častolovic jsem se vracela jen na prázdniny. A pak jsme bohužel museli odjet – nejprve do Francie, pak do Ameriky a skončili jsme na Jamajce. Přišly i těžké chvíle. Obzvlášť pro moji matku. Ale ona se s tím vypořádala fantasticky. Vždy něco vymyslela, abychom dali dohromady peníze na důstojné přežití. Když jsem se do Častolovic vrátila, došlo mi, jak moc toho moji rodiče ztratili. Na druhou stranu pro matku to byla fantastická příležitost něco dokázat. Zvládla nás živit a také napsala výbornou kníhu. Dokonce dvě. Vybudovala na Jamajce malou továrnu na keramické šperky a společně jsme vedli malý penzion.
Jak by se tu dnes líbilo vašim rodičům?
Otec by byl šťastný, že by tady mohl zase žit. Maminka nevím.
Kdy jste se vrátila do Častolovic?
Poprvé jsem Česko navštívila v roce 1987, ale to jsem do Častolovic nejela. Přijela jsem se podívat na zámek krátce před revolucí v roce 1989. Byli jsme u Havlových na Hrádečku, protože Václav Havel tam byl v domácím vězení. Byl tam tehdy Karel Schwarzenberg, anglický dramatik Harold Pinter, který uváděl Havlovy hry v Anglii, a jeho žena historička Antonia Fraser. Ta mi pořád opakovala, že se do Častolovic musíme jet podívat, že to jinak nejde, když jsme tak blízko. Že je to historie, kterou nemám ignorovat. Pinterovi přinesli své knihy pro Václava Havla, ona asi dvanáct historických románů, on všechny své hry. A já jsem přinesla svou jedinou knihu o tom, jak levně zařizovat domy. Pro ně to v té době nebylo zrovna aktuální téma.
Ale to se brzy změnilo, poté co se Václav Havel stal prezidentem a vy jste pak dva roky upravovala interiéry na Pražském hradě a v Lánech...
Olgu Havlovou ale má kniha zaujala a poté, co byl Vaclav Havel zvolen prezidentem, mi vzkázala přes Karla Schwarzenberga, zda bych jim na Hradě a v Lánech nepomáhala interiery trochu zlidštit. Dva roky jsem pak na Hradě bydlela a pracovala - bylo to velmi krásné a veselé období. Moc ráda na to nadšení vzpomínám. Každý byl spokojený, šťastný, pořád jsme se smáli.
Co říkáte na dnešní politiku?
To se ani komentovat nedá. Musí se jen doufat, že přijdou mladí lidé a všechno změní. To by nás bohužel v devadesátých letech ani nenapadlo, kam to bude směřovat.
Nenapíšete také knížku jako vaše maminka?
Už jsem to nechala moc dlouho uležet. Myslím, že jeden memoár v rodině stačí. A maminka psala lépe než já.
Proč jste se na Častolovice nechtěla přijet podívat?
Nechtěla jsem je vidět šedivé a rozpadlé. A bylo to ještě horší. Nebylo to něco, co by člověk chtěl dávat dohromady. Ale našla jsem depozitáře rozbitého původního nábytku. A to bylo úžasné! Slepovali jsme ho a vrátili do života.
Část zámku byla otevřená pro veřejnost a prohlídky?
Od roku 1956. Provádělo se ale jen v těch čtyřech pokojích, které mají malované stropy. Když jsem mohla zámek a polnosti získat v restituci, váhala jsem. V Anglii jsem měla příjemný život a práci, která mě bavila. Přemluvili mě Havlovi. A doporučili mi syna disidentky Otky Bednarové – Jiřího, který mi s tím pomáhal a pomáhá dodnes. Není to jen radost bydlet na zámku. Radost pro mě ovšem je, dávat to dohromady.
Dokázala byste zámek prodat?
Asi ne. Mých 28 let života a bezmála 400 let dalších Sternbergů je pro to dostatečným důvodem. Mám jednu dceru, která má svůj život v Rakousku, ale má čtyři děti a doufám, že když tady jednou nebudu, že budou pokračovat.
Máte výbornou češtinu!
Vše jsem zapomněla, musela jsem se to znovu naučit. Hovořila jsem česky jen s otcem, ale ten v roce 1957 zemřel. Maminka se česky nikdy pořádně nenaučila. Stejně jako moje dcera a vnoučata. Nechtějí. Prý si vystačí s angličtinou, němčinou a italštinou. A to mě moc mrzí.
Kde jste hledala inspiraci pro rekonstrukci Častolovic?
Hodně věcí v interiérech si z dětství pamatuji, další si umím představit. Hodně jsem se řídila cenou. Například tady v knihovně jsou stěny potažené levným flanelem na pyžama. Ve Věžové místnosti, která je otevřená na prohlídky, je zase na stěnách košilovina. Tyto materiály z českých továren jsme kupovali i na Pražský hrad a do Lán.
Stýkáte se s ostatními šlechtici? Jen pár kilometrů od vás žijí Kinští.
S Františkem Kinským jsme se viděli včera. Ale předtím jsme na sebe několik měsíců neměli čas. On se stará o zámek v Kostelci nad Orlicí. Moc jsem obdivovala jeho rodiče a chybí mi. Ostatní vídám ráda, ale zřídka, protože není čas.
V knize vaší matky mě překvapilo, jak si všichni navzájem pomáhali.
To je jejich a naše síla – víra a pospolitost, když nastanou těžké časy.
Vydělá na sebe zámek?
Prodělává. Aby zámek mohl zůstat otevřený, musíme ho dotovat z výnosů našich lesů. A ty nejsou v poslední době nic moc, máme jako všude jinde problémy s kůrovcem a navíc lesy uz patří dceři. Hodně se na toto téma přeme, vadí jí, proč stale krmíme prodělečný zámek. Mrzí mě, že nevidí tu zodpovědnost – třeba vůči téhle zemi. Proto například chci, aby park zůstal i nadále bezplatně otevřen veřejnosti a každý si mohl užít všeho, co jsme v posledních pětadvaceti letech vysadili a vybudovali. Museli jsme ale zrušit provoz penzionu, který vydělával, protože platícím hostům vadilo, že je tu tolik hlučných návštěvníků.
Jaká místa máte v Čechách ráda?
Na téhle zemi jsou nejzajímavější naše architektonické skvosty. A ty by se měly nějak uchovat. Možná se na to přijde pozdě, až některé z nich budou ležet. Údržba není lehká. Je finančně náročná, vyžaduje hodně pracovníků. Jako soukromý zámek jsme trochu v nevýhodě v konkurenci se státními zámky. Ze všeho prodaného zboží a ze vstupného odvádíme státu DPH, což státní zámky neplatí. Kdyby nám to aspoň stát vracel formou nějaké podpory na opravy. Miluju Prahu, je nádherná, a pokud nezbourají Karlův most, bude nádherná pořád. Je mi ale líto, že na Letné nebude stát Kaplického knihovna - chobotnice. Vždyť to tak v dějinách bylo vždy, že se bouraly a rekonstruovaly staré věci a mísily se styly. Objevily se také nové stavby, které něco narušily.
Jakou chvíli máte na zámku nejraději?
Samozřejmě, že mám ráda, když nádvoří utichne a všichni odejdou. Ale také mě těší, když je tam živo a hodně návštěvníků.
Franziska Diana Sternbergová Phipps má 82 let a má neskutečný životní elán. Je potomkem šlechtického rodu Šternberků a vlastníkem zámku v Častolovicích a v Zásmukách. Narodila se ve Vídni a strávila dětství na rodovém sídle Šternberků v Častolovicích. V roce 1941 zámek zabrali Němci, po válce se tam rodina vrátila a žila až do roku 1948. Část života prožila v emigraci ve Spojených státech amerických a na Jamajce. V roce 1957 se provdala za Hanryho Ogdena Phippse, kterého poznala během svého pobytu v Evropě. Její manžel pocházel z bohaté americké bankéřské rodiny, zemřel po pěti letech manželství v roce 1962 v New Yorku. Měli spolu dceru Alexandru, která žije v Rakousku. Diana Phipps napsala knihu o zařizování interiérů s názvem Affordable Splendor. V roce 1992 jí byly v restituci navráceny zámky v Častolovicích a v Zásmukách. V Častolovicích žije a stará se o ně.
