Očima spisovatele Karla Pacnera: Chodíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krk

Takový skandál Rudolfinum, kde zasedala československá sněmovna, dosud nezažilo. O slovo se poprvé přihlásil čtyřiatřicetiletý komunistický poslanec Klement Gottwald. V parlamentu byl nováčkem. Volby v říjnu 1929 skončily pro komunisty fiaskem – zatímco v roce 1925 byli druhou nejsilnější stranou, nyní klesli na čtvrté místo. Dřív měli 41 poslanců, nyní 30 – hlas jim dalo tři čtvrtě milionu lidí. Navíc sněmovna neuznala volbu Jana Haruse, který seděl ve věznici na Borech v Plzni, ani Jana Vodičky, který se právě odtamtud vrátil. Gottwald usedl v parlamentu po nynějších volbách. A s ním i další přívrženci bolševizace, jak se nazývalo absolutní podřízení komunistické strany Moskvě – oficiálně centrále Komunistické internacionály (Kominterny).
Dosud se totiž českoslovenští komunisté, kteří se zformovali v květnu 1921 odtržením od Československé sociálně demokratické strany dělnické, Moskvě nepodřizovali. Avšak v únoru 1929 svrhli delegáti 5. sjezdu staré vedení – do čela se dostal Gottwald a jeho „karlínští kluci“. Byl z toho poprask – ze strany odešli anebo byli vyloučeni mnozí intelektuálové z řad spisovatelů, jako salonní komunisté Josef Hora, Ivan Olbracht a Helena Malířová, dále S. K. Neumann, Jaroslav Seifert a Marie Majerová, kteří pocházeli z proletářského prostředí. Strana byla rozpolcená. Bolševizaci odmítla většina senátorů a část poslanců. „Karlínští kluci“ vyhazovali i některé zasloužilé komunisty, kteří stáli u zrodu strany, jako Aloise Munu, posvěceného posláním od bolševika Vladimíra Lenina, nebo člena vedení Josefa Guttmanna. A mnozí obyčejní členové vraceli legitimace.
V sobotu 21. prosince 1929 se krátce po desáté hodině postavil Gottwald za řečnický pultík Poslanecké sněmovny Národního shromáždění.
Před poslanci mluvil poprvé. Když bez urážek zkritizoval vládní prohlášení, začal být tvrdý: „Zavíráte komunistické poslance, zavíráte sta a tisíce poctivých dělnických funkcionářů, zatímco zde, v této vaší sněmovně, sedí vrah nejen ruských dělníků, ale i legionářů…“ Tím mínil generála Radola Gajdu. Místopředseda sněmovny lidovecký kněz Alois Roudnický zvonil: „Prosil bych pana řečníka, aby užíval parlamentních výrazů.“ „Odsuzujete do kriminálů dělníka, který ukradl housku, ale celá vaše vládní společnost je složena ze stran, které stát okradly o miliardy a miliardy na špiritusu, na válečných půjčkách, na zbyťácích na dodávkách a na všem možném. To je ta vaše spravedlnost. Štvete daňového exekutora na domkáře a malého živnostníka pro nezaplacení několika korun daně, ale podle týchž svých zákonů snižujete a odepisujete stamiliony daní fabrikantům a velkostatkářům. Dáváte tlouci a zavírat stávkující dělníky a pro každého stávkujícího člověka. Který se brání proti vykořisťování, budete mít jen kriminál, zatím co na obranu fabrikantů si dáváte vyrukovat celou rotu špiclů a policistů.
Taková je vaše ,spravedlnost ke všem‘. A vy budete chtít s pomocí nové vlády tuto svou ,spravedlnost‘ ještě více rozšiřovat a uplatňovat. Vy budete chtít s pomocí zákona o závaznosti kolektivních smluv znemožnit dělníkům jakoukoli obranu, budete jim chtít zakazovat stávku, budete je chtít vydat na milost a nemilost zaměstnavatelům.“ „To je lež! Nemáte ponětí o tom, co mluvíte! Mluvíte o věcech, kterým nerozumíte!“ nevydržel národní socialista František Langr tvrzení, že vláda chce zakázat právo na stávku. „Věru, pane, nerozumím tomu zaprodávat dělníky. Budete chtít úplně zničit proletářský tisk. Budete chtít pendreky, bajonety a kriminály potlačit každý projev nespokojenosti. Budete chtít komunistické zástupce v parlamentě učinit ,neviditelnými a neslyšitelnými‘. Budete zkrátka chtít zde zavést dokonalý režim fašistické diktatury, budete se chtít prosadit na žandárské bajonety.“ Potom označil sociální demokraty za sociálfašisty: „Vy tady tancujete tanec mezi vejci a chcete dělníkům dokázat, že proto jste vstoupili do vlády, abyste v ní zastávali zájmy dělníků. To bohužel tak není.“
Místopředseda Roudnický zvonil, aby se řečník zklidnil. Marně. „My vás nazýváme sociálfašisty a vy říkáte, že je to nadávka. Tak by mohl na příklad říci vůl, když se mu řekne vůl, že je to nadávka, rovněž tak lump nebo vrah, když se mu tak řekne, by mohl tvrdit, že je to nadávka. A tak je to i s názvem sociálfašistů. To není nadávka, nýbrž jen označení skutečnosti.“ Když v těchto nadávkách pokračoval, volal ho Roudnický k pořádku: „Prosil bych pana řečníka, aby užíval parlamentních slov.“ „To není nadávka, nýbrž je to obsah celé vaší politiky, celé vaší činnosti. Vy zkrátka a dobře v této vládě nebudete a nemůžete hájit zájmy dělníků, poněvadž jste součástí buržoazie, nehájíte zájmy dělníků, nýbrž naopak budete v této vládě údernou rotou kapitalistické reakce. Proto si vás buržoasie povolala, vzala do své vlády, abyste dělali údernou rotu kapitalistické reakce.“ Národní socialista Alois Hatina se zvedl a zvolal: „Vy také vyhlašujete pořád revoluci a neděláte ji! Vy jste na revoluci velmi zbabělí!“ Gottwald se na Hatinu jen podíval a klidně dodal: „My ji uděláme.“ A pokračoval: „Svými prvními brutálními činy proti pracujícímu lidu vyhlašujete dělníkům válku. Dělníkům a komunistické straně vyhlašujete válku. Dobře, my tuto výzvu přijímáme, my tuto výzvu opětujeme!“
Výkřiky. Otázka z pléna: „Jak je to s žaláři v Sovětském svazu?“ „Ve vězeních v Sovětském svazu sedí kontrarevolucionáři, sedí vrazi, právě tak, jako i vy budete jednou sedět ve vězeních československých. Vy říkáte, že štveme a že rušíme klid. Ano! My štveme a rušíme váš klid. My budeme štvát hladové dělníky proti fabrikantům, my budeme štvát domkáře proti velkostatkářům, my budeme štvát utlačovaný národ proti utlačovatelům, my budeme štvát vojáky proti generálům a drobné státní zaměstnance proti ministrům. Zkrátka my budeme štvát a rušit váš klid.“
Výkřiky. Poslankyně Fráňa Zemínová: „Pane předsedo, konejte svou povinnost!“ „Aj, aj, madame Zemínová, tedy přece jen pendrek! My budeme, madame Zemínová, rušit váš klid, který znamená pro chudobného člověka klid žaláře nebo hrobu. My bojujeme za skutečný klid proletariátu, kterého bude dosaženo teprve tehdy, až budete vy smeteni.“
Zemínová: „My jsme si stát budovali, a ne vy.“ Poslanec Slavíček: „Vy máte o to malou zásluhu!“ „O váš kapitalistický stát nemáme věru zásluhu, my bychom se styděli za to, kdybychom o váš kapitalistický stát měli zásluhu.“
Hlas: „Proč nejdete do Ruska?“ „Proto, abychom učinili z vašeho kapitalistického Československa republiku socialistickou! Říkáte, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. Vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preisse, vy jste pod komandem Společnosti národů, společnosti imperialistických dravců, a vy si chodíte pro rozum k Petschkům, Weimannům, Rotschildům a Preissům, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě více než dosud. A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk.“
Řečník se nedal rušit výkřiky a rychle dodal: „A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry! Nás nekoupíte, nás nezlomíte, nás nerozvrátíte! Koupili jste si bandu zrádců, myslili jste si, že rozvrátíte komunistickou stranu, a pak jste stáli s otevřenou hubou, jak byli z komunistické strany ti vaši agenti vyházeni. My vyhlašujeme vám a vaší sociálfašistické vládě nejostřejší boj!“ Gottwald mluvil přes hodinu.
Jeho projev přerušil Roudnický patnáctkrát zvoněním. Poslanci se Gottwaldovi smáli a nebrali ho vážně. „Po hodině zábavy, kterou nám připravil pan předřečník, chtěl bych pozornost vaši obrátit zase k vážným věcem,“ usmíval se po Gottwaldově projevu ministr Alois Tučný. „Chápu, že řeč, kterou jsme právě slyšeli, není možno brát vážně, že není možno nic jiného než smát se. Nebojte se, že někomu z řeči pana předřečníka naskočila husí kůže. Přežili jsme již podobných řečí velké a velké tucty a přežili jsme již kurážnější radikály než pana Gottwalda.“
Po únoru 1948 Gottwald a jeho komunisté dokázali, že opravdu umí nepřátelům zakroutit nemilosrdně a krutě krkem – že se to v Moskvě naučili. Fráňu Zemínovou odsoudili ve vykonstruovaném procesu, když jí bylo osmašedesát, na dvacet let do vězení – pustili ji po jedenácti letech a krátce nato zemřela. Ostatní, kteří proti Gottwaldovi protestovali, se buď komunistického ráje nedožili, anebo byli příliš staří na to, aby je mohli obvinit za vykonstruovanou protistátní činnost.