Čas dušičkový
ilustrační foto: pixabay.com

Čas dušičkový

19. 10. 2018

Jako každým rokem začátkem měsíce listopadu si připomínáme svátek Všech svatých a 2.11. pak Dušičky. U nás patří Dušičky stále k významným svátkům, které se slaví už od 10. století. Tento den je dnem liturgického roku a římskokatolická církev se při mších modlí spolu s věřícími za zemřelé.
Dušičkový čas je posmutnělý, a to nejen tím, že vzpomínáme na ty, kteří už tu nejsou mezi námi, ale je to i podzimními, plíživými mlhami, deštěm, ranními mrazíky ohlašujícími blížící se zimu a to vše vyvolává někdy až depresivní náladu. Zatím nás to letos díky poblázněnému počasí míjí, ale kdo ví? Listopad je ještě před námi...

V tuto dobu každý z nás intenzivněji vzpomíná na ty, kteří už opustili náš svět. Očistíme hrob, položíme věneček či květinu, zapálíme svíčku a řadě z nás se více či méně oči lesknou slzami žalu. Postojíme a naše vzpomínky oživí časy, kdy zemřelý byl ještě mezi námi. Je to tak od nepaměti, mladí se rodí a staří umírají, nikdo tu nebude věčně, jen do času, jak říkávala moje babička. Vzpomínáme s láskou na své rodiče, sourozence nebo svého partnera, někteří bohužel i na své děti, kterým se museli dívat do hrobu a do konce života si toto těžké břímě osudu nesou s sebou. Ale co je vůbec nejhorší, když ke hrobu přichází malé děti uctít památku svojí maminky či otce. Mnohdy je nad jejich chápání si ve svých hlavičkách srovnat, že jejich nejmilejší se už nikdy nevrátí. Stojící u hrobu, držíce v ruce zapálené svíčky, slzičky kanou po tvářičkách a stále stejná otázka, proč ostatní mají svoji maminku i tatínka a u nich jeden chybí a navždy chybět bude, Nadlidský úkol pro pozůstalé. Byla jsem toho svědkem a věřte nebo ne, ale je to ta nejkrutější tvář osudu. Mnozí z nás věnují i vzpomínku svým kamarádům a známým.

Nezapomeňme při tomto dušičkovém rozjímání, že rodičům vděčíme za náš život, svým prarodičům většinou za to jejich babičkovské rozmazlování a mnohdy cenné rady do života, které oceníme až daleko později. Ti, ke kerým nebyl osud milostiv a přišli o své děti, nechť nezapomenou, že i když jejich děti je předčasně opustily, přesto v nich od jejich narození zanechaly nesmazatelnou stopu nejen dětské lásky, ale mnohdy i lásky dětí dospělých. Život s dětmi, i když jen krátký, navždy obohatí srdce rodičů. Ale to je osud a ten my nezměníme. A co nemůžeme změnit, nechme raději spát.

Jen bychom se měli trochu zamyslet v tyto dny nad tím, že je v nás, jaké vztahy budou mezi lidmi, zvláště pak seniory. V našem věku se předpokládá, že máme rozum a nebudeme vyvolávat nějaké šarvátky, pomlouvat, intrikařit, nikam a za ničím se přeci nemusíme hnát, každý má svou kariéru již za sebou. Odměnou nám je vytoužený odpočinek, cestování, koníčky, vnoučata, rodina. Přání máme asi všichni jediné, aby nám zdraví sloužilo a ještě hodně let jsme si mohli spolu s nejbližšími v pohodě užívat jejich lásky a krásy tohoto světa.

V poslední době se k tradici Dušiček připojuje a do popředí se dostává oslava Halloweenu. Nemám osobně všechny tyto převzaté svátky ráda. Pamatuji čas, kdy jako děti jsme s úsilím vydlabávaly cukrovou řepu a z ní dlabaly strašidelnou svítící hlavu, kterou jsme umístily za okno, právě v tento dušičkový čas. Dnes řepu vystřídaly dýně a třeba i Halloweenský průvod masek. Jen my dříve narození jsme většinou věrni tradicím Dušiček, ale až my budeme spát v chladné zemi, tak kdo ví, zda tradice nebude upadat. I když, i my, nemajíce řepu, si rozsvítíme malou vydlabanou dýni, kterou nám věnovala naše vnoučátka...

Nikdy ale neopomeneme uklidit, ozdobit hrob našich nejbližších. Hrob, kde je výzdoba ještě z vánoc a ta dušičková vydrží zase do dalších Dušiček, je nedůstojným místem posledního odpočinku. Vždyť právě už jen položením květiny či věnečku nebo zapálením svíčky, a to nejen v tento čas, vyjádříme poděkování za jejich lásku, smutek nad tím, že nám chybí a do konce našeho života chybět budou .Je mnoho lidí, kteří se s nastalou situací po smrti nejbližíších nemohou sžít. Věří, že se s nimi tam někde nahoře setkají. Je to síla víry a zároveň i útěcha, která jim dodává sílu unést tíhu osudu. Postojíme i u hrobů svých přátel a kamarádů, kteří prošli naším životem a zanechali v něm nesmazatelnou stopu. I oni přeci byli součástí našeho života a patří se právě v tyto dušičkové dny na ně zavzpomínat.

A protože je vše do času, tak za nám vyměřený čas naše nejbližší rodina, možná i přátelé a známí, postojí u našeho hrobu a budou vzpomínat s nostalgií na časy dobré i ty horší, zkrátka na život, takový, jaký byl, jaký jsme žili.

 

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Nováková
I když je článek trochu smutný, ale ze života,o to víc potěšily vaše příspěvky... děkuji za ně
Marie Ženatová
Díky za hezký článek. Právě dnes jedu na hřbitov do své rodné vesničky a ráda s sebou beru i menší vnoučátka...
Eva Mužíková
Dušičky ano, Halloween ne, tak jako ne Děda Mráz .... Hezké čtení...U nás kousek od domu kde bydlím je nádherný hřbitov. Z okna vidím jak je o Dušičkách celý ozářený, každoročně tam za tmy vodím vnoučata, hledí na tu hru světýlek v tichém úžasu.
Elena Valeriánová
Podzimní čas mám ráda, nevadí mi mlhy a letos čekám na podzimní déšť jako na smilování. Dušičky patří k naší kultuře, ale je fakt, že dětem se předkládá jiný pojem a jiné vnímání tohoto svátku. Halloween ... už snacha šije masky. Je to v pořádku, já bych jen chtěla, aby vnoučata věděla i o těch našich Dušičkách.
Věra Lišková
Krásně jste to napsala. Vzláště čtvrtý odstavec je nyní aktuální a kéž bychom jej dodržovali.
Mirek Hahn
Dušičky mám rád. Dřív jsem chodíval na hřbitov až když se šeřilo, to množství zapálených svíček vyvolávalo mystickou atmosféru. Nesmutním, možná se ještě setkáme....
Věra Ježková
Dušičky jsou hezká tradice, ale na „své“ zemřelé si vzpomenu i bez nich. Halloween mě nechává chladnou – jen se podívám z okna, když ho slaví děti ve školce.
Dana Puchalská
Ano, na hrob s manželem chodíme a nejen na Dušičky. Vzhledem k tomu, že máme zesnulé příbuzné i na Moravě, tak na ty si vzpomeneme doma. A zapálíme jím svíčku. Je to pěkná tradice, nemělo by se snažit, jí předělat na ten importovaný.
Zuzana Pivcová
Je pravda, že Dušičky jsou časem rozjímání a návštěvy hřbitovů. Je to hezká tradice. Ale ty, které jsme měli rádi, máme v srdci stále.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.