Příběhy republiky: Takové byly v dětství naše hry

Kdybych dnes vyprávěla dětem, jak jsme si my se Zuzkou hrály, asi by se někdo podivil, že nás takovéhle hračky - nebo snad "nehračky"-  bavily.
Kolik let vlastně od té doby prošlo kolem nás? Šedesát? Ať už více nebo méně, ta léta proběhla závratnou rychlostí.

Ty dvě holčičky (tedy my) bydlely na náměstí v malém městě, nebyl mezi nimi příliš velký věkový rozdíl a jejich maminka byla několik let v domácnosti a měla na obě relativně dost času. Snad jsme byly klidné, hrály jsme si spolu, takže jsme maminku ani moc nezdržovaly. Ta nás při své práci stále poslouchala a někdy si i na lístky papíru nebo na okraj novin zapisovala výroky z našich her.

Měly jsme několik pěkných, ne právě levných hraček. Mrkací panny jsme občas převlékly (vyjít s kočárkem na náměstí nebylo právě vhodné), později jsme panny hlavně česaly, takže vlasové paruky hodně prořídly. Menším panenkám jsem později háčkovala i šila oblečení. Hodilo se! Za pár roků jsem upletla nebo uháčkovala cokoliv - šaty, kalhoty, kabát. S loutkami jsme hrály občas, snad proto, že jsme dávaly přednost klasickým pohádkám, které nám občas četl tatínek, a do vymýšlení vlastních, modernějších, jsme se nepouštěly. Navíc jsme si obě brzy dokázaly pohádky číst.

Co tedy bylo námětem našich her?
Měly jsme asi dvacet míčů - barevné, různě velké a zdobené (tehdy stály většinou  1 - 2 koruny). Všechny byly pojmenované (Vodopád, Vodotrysk, Jizera, Vltava) a zastupovaly pořádnou partu dětí. Ale často jsme si některý z nich vzaly ven a hrály klasickou "školku".  Nikdy jsme do žádného nekoply!

Ve druhé třídě jsem začala chodit do hudební školy (pozdější "lidušky"). Než jsme začali hrát, chodili jsme na hudební teorii. Asi jsem raději zpívala než se muset učit noty, rytmus a "co bylo pro hudebníka nezbytné". Dostala jsem dvojku, což maminku určitě moc mrzelo. Tehdy mě v hračkářské výloze zaujala gumová nafukovací, asi 30 cm vysoká, žirafa, stála 4 Kčs. Když si polepším tu dvojku, dostanu ji! Na konci školního roku byla moje! Dostala jméno Zlatuška a byla "povýšena na holku". Se Zuzkou jsme si o ní vymýšlely různé příhody (ze školy, z rodiny - fantazie pracovala důkladně!). Ale i přes veškerou "lásku" nebyla Zlatuška tou nejoblíbenější.

Všechny hračky předčily papírové panenky. Ne ty vytištěné, co bylo možno za pár haléřů koupit v papírnictví. Naše "panenky" i s oblečením jsme vytvořily samy. Některé představovaly někoho z našich kamarádů, který nás něčím zaujal, někoho jsme si prostě vymyslely. Nakreslily jsme jim oblečení na všechna roční období. Ačkoliv byl mezi nimi určitý věkový rozdíl - asi 3. - 9. třída - , byli všichni ve společné třídě (měly jsme jich asi 10). Vymyslely jsme jim učitelku - podle naší oblíbené mladé učitelky z hudební školy - a už jsme zapojily fantazii do hry. Nejoblíbenějšími tématy byla škola, nemocnice nebo hudební vystoupení. Nemoci byly snadno léčitelné - nechtěly jsme je trápit. Ve škole byli všichni šikovní a hudba? K té nám pomohla jedna - též oblíbená - hračka, a to minipiáno (věrohodný vzhled klavíru s deseti vyladěnými tóny - klávesami). Na to se dalo zahrát melodií, i oběma rukama! Dokonce jsem podle sluchu vytvořila i jednu "skladbu". A hlas jejich papírových houslí jsme střídavě se Zuzkou obstaraly s houslemi skutečnými.

Přiznám se, že tyto panenky přežily až do naší již dosti pokročilé puberty. Jen hry se poněkud změnily, Tehdy vyšla knížka Z oříšku královny Mab s převyprávěnými nejznámějšími Shakespearovými divadelními hrami. Rozdělily jsme role, namalovaly středověké kostýmy a hrály jako ve skutečném divadle.

A jak to bylo dál? V jedné z písní později zpívala Marta Kubišová dotaz děvčátka ....Skončí panenky v ráji a s kým si tam hrají? A tak také skončily, jen ten ráj se mi pak už nepodařilo nalézt, ačkoliv jsem po letech několikrát hledala mezi věcmi ze školy.

Byly naše hry normální nebo snad vykolejené? Ty, kteří uvažují o "tom druhém", ubezpečuji, že kromě muziky jsme i chodily cvičit - gymnastiku i atletiku, lyžovaly jsme, bruslily, v létě jsme byly pravidelně na koupališti, dovedly jsme lézt na strom a přes plot i oknem k babičce do pokoje. A samozřejmě jsme měly kamarádky. Jen jsme ještě doma neměli televizi a dnešní internet nebyl ani v těch nejsmělejších fantaziích Julese Vernea.

Panenka i šaty jsou originál, asi 60 let staré, a skleněná kočka ze stejné doby.